Tento víkend byl vážně krásný, jak po stránce duchovní, tak po stránce rodinné. Asi bych ho rozdělila na dvě části, sobota je spíš taková víc duchovně zaměřená a neděle je taková rodinná.
Sobota začala jako obvykle, jen s tím rozdílem, že jsme hlídali Silvinku (moji sestru), protože mamka s taťkou šli na duchovní obnovu. My jsme měli přijít až večer na mši Svatou. Den plynul, až přišel čas jít na mši. Když jsme přišli, ještě probíhala adorace. Po adoraci byla krátká přestávka a pak začala mše Svatá. Byla krásná, hlavně promluva. Původně jsem neměla jít k Sv. přijímání, ale v promluvě byla jedna věta, která mi otevřela mé zaslepené oči. Věděla jsem, že během celé mše se zpovídalo. Ale nějak jsem neměla odvahu jít. Až pak... Před podáváním Sv. přijímání jsem šeptem sdělila, že k přijímání nepůjdu. Pořád jsem váhala, jestli jít, nebo nejít. Až se mě zeptali, jestli nechci jít ke zpovědi. A to už jsem si pak řekla:"Ne, žádné váhání, taky cítím, že už to potřebuji, tak půjdu." A šla jsem. Zpověď byla moc krásná. A nakonec celý den vyvrcholil tím, že jsem mohla jít ke Sv. přijímání. Teď vím, že kdybych nešla, udělala bych hloupost.
A v neděli jsme jeli na návštěvu do lázní za babičkou. Taky moc krásné setkání, neviděla jsem ji asi tři týdny. Byl to moc krásný jeden den.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.