Pár krásných a crazy zážitků, když jsem ještě chodila na základku aneb Bůh umí rozesmát i ty, co chodí pořád sami do i ze školy

Napadlo mě, ať tu pořád nejsou samé špatné vzpomínky na záladku, dát tady pár dobrých zážitků.

Jednou jsem se už těšila domů ze školy, pryč z toho nepřátelského prostředí tam, kde mě mají rádi. A tak jsem spěchala. Dost lidí mi už řeklo, že na to, že nevidím chodím dost rychle a že bych měla chodit pomaleji. A právě v ten den, kdy jsem byla veselá, holí si sice ťukala, ale ne dost pozorně, se mi to vymstilo. Šla jsem dost rychle z jednoho takového prudšího kopce a najednou jsem ležela přes břicho na káře s hlínou. Ruce mi visely dolů podél těla a ležela jsem tam, než mi došlo, co se stalo. Pak mě uviděl nějaký člověk a přišel mě sundat. Uklidňovala jsem ho, že je všechno dobré, že se mi nic nestalo. Asi jsem toho člověka vyděsila na tolik, že nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku, takže do dneška nevím, jestli to byl muž nebo žena. Nejdřív jsem se cítila celkem trapně, ale cestou ten pocit ze mě opadl a měla jsem chuť se z plna hrdla smát. Ale udržela jsem se. Až, když jsem to doma vyprávěla, tak jsem se neudržela a dostala tak šílený záchvat smíchu a ostatní se začali smát se mnou.

Teď něco z těch krásných... Jednou nám odpadla poslední hodina a po ní jsem měla ještě náboženství, tak jsem si řekla, že poobědvám a uvidím podle času, že bych se mohla zastavit ještě na chvíli doma a pak jít na to náboženství. Štěstí mi přálo, měla jsem dost času zajít na chvíli domů. Jak jsem tak šla, najednou se mi pod nohy připletlo dětské kolo. Zjistila jsem, že to je od sestřenice dítě, protože sestřenice na něho volala, ať jede dál, proč se zastavuje. Pak si mě všimla. Měli jsme kus společné cesty, tak jsem si s nimi povídala. Byla jsem ráda, že jsem potkala někoho známého, když většinou chodím sama.

Další z pěkných zážitků... Na cestě do školy byly dvě křižovatky, které jsem musela přecházet. Problémy mi tato místa nedělala, zvykla jsem si na ně. Ale skoro každý den, když jsem šla do školy, někdy i ze školy, stála na své zahradě jedna paní, která se vždycky dívala, jestli jdu správně a navigovala. Ta paní se dívala za všemi školáky, ale mě navigovala pokaždé. Někdy jsem s ní prohodila nějaké to slovo a bylo na ní vidět, že je ráda, že si s ní aspoň trochu někdo popovídá.

Tak to je pár zážitků, na které ráda vzpomínám.