Jak bych prožila den, o kterém bych věděla, že mám zemřít?

Tento článek by volně mohl volně navazovat na ten předchozí. Na čtvrtečním spolču jsme se bavili o mučednictví. Nejdřív jsme mluvili o Sv. Vojtěchu a pak jsme nějak přešli k již zmiňovaným Františkánským mučedníkům. Po té jsme se zamýšleli nad otázkou, která je v nadpise tohoto článku. Při mém přemýšlení nad touto otázkou mě napadali otázky typu: Jak bych tohle řekla rodičům, že zemřu? Dokázala bych dělat to, co obvykle, jako Františkáni? Co by mi řekli rodiče, až by se to dověděli? Byli by naštvaní, že takhle mluvím, i když jsem naživu, nebo by mě naopak utěšovali? Rodině bych to musela říct určitě. Když si to představím, bylo by jim to těžké říct, asi by mi ukáplo hodně slz. Náladu bych asi moc dobrou neměla, takovou vystresovanou, asi takovou, jako když jsem s napětím čekala na operaci, bylo mi asi šest let, ale pamatuji si to doteď, svíral se mi žaludek nervozitou. A dělat věci jako obvykle? Tak to bych nezvládla, pořád bych se asi objímala se všemi členy své rodiny a oči by mi jenom plavaly. Fascinuje mě, jak ti Františkáni, i když věděli, že zemřou, dokázali dělat věci jako obvykle, jeden připravoval stoly k obědu a v jídelně ho zabili, další si klekl před obraz Panny Marie a zezadu ho probodli - opravdu děsivé. Nedokážu si představit, kdyby se tohle stalo mě. Vím ale, že bych před tím, než bych zemřela, musela přijímoutu svátosti. Už ve Žďáru na marodce mě eucharistie velmi posílila. A když jsme u té eucharistie, tak na závěr příběh o umučení Františkána, který chránil eucharistii. Zrovna odsloužil mši a tušil, že je nebezpečí. A tak schoval eucharistii pod šaty. Přišli vojáci, aby zneuctili tělo Kristovo, františkán měl ruce složené pevně na šatech, aby eucharistii uchránil. Vojáci mu usekli ruce, ale on se přesto nevzdával, snažil se chránit eucharistii tělem. Nakonec ho zabili. Jeho krev prosákla i šaty a smísila se s tělem Krista. Krásný symbol toho, že měl radši eucharistii, než svůj život.