O maličkosti, která mi prozářila zbytek dne

Včera jsem měla takový zvláštní den, však to asi znáte, všechno mi ubíhalo nějak pomalu, neměla jsem moc dobrou náladu apod. Odpoledne jsem jela na PC-kurz do tyflo-centra (tyflo-centrum je organizace pro zrak. postižené, pořádají různé kurzy a také různé akce). Tak jsem po spolču nastoupila do auta a jely jsme. Cestou jsme si s mamkou povídaly, ani nevím, jak jsme se k tomu dostaly, ale mamka mi najednou řekla, že Editka prý řekla úplně tak vážně a spontánně:"Já bych tak chtěla, aby Zuzka se Silvinkou mohly vidět." (Kdo mě znáte, tak víte, kdo je Editka a kdo mě neznáte, Editka je moje 8letá sestřička.) Tak po této větě už prostě nešlo mít takovou divnou náladu. Když jsem si představila, jak tohle Editka říká, musela jsem se usmát. Je úžasné, jak děti svá přání říkají s takovou upřímností, bezstarostností a spontánností. Občas si říkám, že by někdy nebylo špatné, kdybych byla tak bezstarostná. To mě většinou napadá, když je toho na mě moc. Pak jsme přijely na místo a já jsem s touto větou, která mi zněla v uších vystoupila z auta, rozloučila se s mamkou a s mou každodenní "bílou pomocnicí" a těžkým batohem jsem se vydala ke dveřím, zazvonila a odešla na kurz. A tato Editčina věta mi zněla v uších i ve zbytku dne.