Co dokáže Duch Svatý

Tento můj příběh mě víc přiblížil k Bohu, za což jsem vděčná a do teď mě to fascinuje, jak se to mohlo stát.

Byla jsem asi tak v 9. třídě ZŠ. Prožívala jsem tou dobou takovou duchovní vyprahlost. Měli jsme psát písemku z chemie a měly tam být vzorce, které jsem nějak nechápala, ani když to učitelka vysvětlovala několikrát, prostě to nějak můj mozek nepobíral. Do teď si pamatuju, že to byly soli. Učila jsem se pro jistotu na tu písemku už tři dny předem a pořád jsem to nedokázala pochopit, už jsem i prosila Pána, že bych aspoň jednou chtěla dostat ze vzorců dobrou známku, že bych to strašně moc chtěla zvládnout. Byl den před písemkou a stále se mi nerozsvítilo. Byla jsem naštvaná a ptala jsem se sama sebe:"Proč jsem tak hloupá a nedokážu to pochopit?"

Byla přestávka před písemkou a rezignovaně, i když s nedůvěrou, že to určitě nezvládnu a dostanu na nejvýš trojku jsem v duchu řekla:"Tak Pane, já teda do toho jdu, ale ty soli, které nechápu prostě jednoduše přeskočím." Do třídy vešla učitelka. Se sevřeným žaludkem nervozitou jsem si do Pichtova psacího stroje narolovala papír. Učitelka diktovala názvy sloučenin. Samozřejmě, že tam byly soli. Chtěla jsem je přeskočit, ale najednou, jako by mě něco zastavilo. Přímo se mi v hlavě rýsovaly vzorce sloučenin solí, které jsem tak nechápala. Tak jsem si řekla:"Jestli to je světlo Ducha Svatého, nechám se vést." Všechny vzorce jsem napsala, i ty soli, které jsem tak nechápala.

Pak jsem učitelce četla z papíru, co jsem napsala. A ona řekla:"Zuzko, máš jedna méně, ty ses to doučila." Neřekla jsem nic. Jen v duchu jsem stále opakovala:"Díky, díky..." a byla jsem šťastná. Tu jedna méně jsem dostala za úplně jiný vzorec, kde byla chyba z mé nepozornosti.

U Boha není nic nemožného, ani na poslední chvíli. :)