Nic není samozřejmostí

Díky bráchovi, který dnes dělal talentovky, jsem se musela zamyslet nad tím, jak jsem se tehdy, před dvěmi lety, rozhodovala nad střední školou a nad tím, jak mi přišel nešťastný dopis.

Riskla jsem to jenom na jednu přihlášku, ale pořád jsem měla nutkání podat si ještě jednu někam, ale vůbec jsem netušila kam. Pořád jsem si tak říkala:"Jo, ty budeš přijatá, tebe musí přijímout, když máš pořád jenom skoro samé jedničky, dvojky snad jen jednu trojku na každém vysvědčení." Nastal den D, na internetu byly vyvěšené výsledky. Po zjištění, že nejsem přijatá, mi to tehdy vehnalo do očí slzy. Hlavou mi letěly myšlenky:"This is the end... Game over." Bylo mi jedno, že jsem jenom čtvrtá pod čarou a že odvolání by to mohlo spravit. V ten den se mi nechtělo ani učit, vůbec na nic jsem se nepodívala do školy. Všechno mi připadalo na nic. Dopis s tou nešťastnou zprávou mě rozlítostnil ještě víc. Ještě v ten den, kdy se na internet dávaly výsledky, mi naše třídní řekla:"Kdyby tě náhodou nepřijali, řekni mamce, ať mi hned zavolá, dám ti druhý den ten vzor, jak máte napsat odvolání." Řekla jsem sice:"Ano." ale v duchu jsem si říkala:"Ne, myslím si, že to nebudu potřebovat." A nakonec jsme jí přece jen zavolali.

Když jsme odvolání podali, měla jsem novou naději. Mamce jsem tehdy řekla, že až přijde vyjádření, chtěla bych si ho otevřít sama. Ale v ten den... Seděla jsem tehdy ve vlaku na školním výletě. Volala jsem mamce, pak jsem zavěsila. O chvíli později se mi rozezvonil mobil na novo. Napadlo mě:"Co mi ještě mamka zapomněla říct?" a přijala jsem hovor. A mamka řekla:"Zuzko, přišel dopis z bi-gy." Úplně jsem zapomněla na to, co jsem mamce řekla, že bych si ten dopis chtěla otevřít sama a začala jsem přemlouvat. Mamka chvíli otálela, ale nakonec jsem slyšela škvrkání trhající se obálky. Mamka všechno četla zpomaleně a napjatě, i s těmi paragrafy, které jsem brala jako zbytečné okecávačky a netrpělivě jsem ji popoháněla. Před slovem "přijata" máma zpomalila ještě víc. Když dočetla dopis, neubránila jsem se výkřiku:"Jooooo." Až pak jsem zaslechla pána, který s námi seděl v kupéčku. :)

Opravdu nic není samozřejmé, ani to, co se na první pohled samozřejmým zdá. Tahle situace mě donutila si to uvědomit a nejspíš to bylo i Božím záměrem.