Nostalgická vzpomínka na léto - moje první pěší pouť (Ostrava Přívoz - Czenstochowa)

Tento článek jsem měla už v plánu dlouho, ale čekala jsem, protože dojmů bylo tolik, že by z toho byl asi pěkně dlouhý článek a já to chtěla zkrátit a vypíchnout jenom něco z každého dne. Tak doufám, že z toho nevyjde nějaký blábol.

Jít někdy v životě nějakou pěší pouť byl můj sen, ale nikdy to nevyšlo. Tajně jsem věřila, že když mě to na pěší poutě tak táhne, má Bůh pro mě něco snad připraveno. A měl. Když se mě taťka zeptal, jestli s ním nechci jít na pěší pouť do Czenstochowe, bez nějakého dlouhého rozmýšlení jsem řekla:"Ano." Šel s náma ještě brácha. Lidé se na to dívali různě, jedni říkali, že jsem šílená, další říkali, že pěší poutě jsou super, ať jdu, jiní říkali, že bych raději neměla jít.

První den začal krásně, mší Svatou. Po ní bylo malé občerstvení na faře a pak se vyšlo. První den se mi šlo docela dobře, sem tam nějaká malá krizovka, ale ty se daly přežít. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká za překvapení další den, ale o tom v dalším odstavci. Byli jsme skupinka 11 lidí, což bylo fajn. Už od začátku se mi líbila modlitba růžence při chůzi přírodou a zastavování se v kostelích, kde jsme se pomodlili a zazpívali pár mariánských písní. Byla jsem sice unavená, ale došla jsem na místo spánku. Humor mě v ten den ještě moc nepřešel, protože jsem mamce poslala informační SMS, že naše ostatky doputovaly dobře. :D První den jsme spali v klášteře. Měli jsme ještě večer takovou modlitbu se zamyšlením a pak jsme šli spát.

A teď se dostávám k překvápku druhého dne. Ráno jsem se probudila, žádnou extrémně velkou bolest jsem nepociťovala. Začali jsme opět mší svatou. Mše se mi úplně jinak prožívaly, bylo to jiné v takovém komorním složení. Po snídani jsme se zase dali na cestu. Dopoledne se mi šlo dobře. Ale k poledni mě začínaly bolet nohy. Dali jsme si přestávku. A pak... cítila jsem, jako by moje nohy zkameněly, byly těžké a ztvrdlé, zvládala jsem chodit jen, když mě někdo podpíral. Jinak jsem si připadala, jako bych ani nechodila, jen sebou kymácela. V tu chvíli, kdy nám zbývalo tak 5-6 km do cíle jsem řekla, že pojedu autem, protože takhle bych už asi moc daleko nedošla. Čekala jsem ještě spolu s třemi spolupoutníky na faře ve farnosti, kde si nás měli rozebrat do rodin. Během čekání se nohy zlepšily a zvládala jsem zase chodit v pohodě. Když dorazili ostatní, šli jsme do kostela, kde jsme se pomodlili. Pak pro nás přišli lidé z farnosti. My jsme spali u mladých manželů, kteří měli malou holčičku, ještě miminko. Ráda jsem si s ní hrála. :)

Další den jsme opět začali mší a po snídani na faře jsme zase vyrazili. Šlo se mi zase dobře. Oběd jsme měli na benzínce, přivezla nám ho maminka od jednoho kněze. Byla to velmi příjemná paní. Oběd byl opravdu výborný. Když už jsme u toho jídla, za celou pouť jsem si oblíbila asi dva polské pokrmy - žurek (omlouvám se za nepolský pravopis, ale tady na PC to moc neudělám) a bigos. Pak jsme se zase dali na cestu. Zastavili jsme se ještě na jedné benzínce. Na chvíli jsem si tam sedla a už jsem to cítila. Začala jsem se třást, tušila jsem, že mám asi zvýšenou teplotu. V ten den bylo v plánu cesty místo, kde bylo nebezpečné, abych tam šla, protože to byl prudký kopec a jezdilo tam hodně náklaďáků. Bylo to tak asi 500 m. Raději mě tam převezli, ale ty zbylé tři km jsem už dojela, protože nejspíš zvýšená teplota se hlásila o slovo. Dostala jsem Panadol, aspoň preventivně. Šli jsme zase na chvíli do kostela. Pak zase pro nás přišli lidé z té farnosti a rozvezli si nás do svých rodin. Musím říct, že obě rodiny, kde jsme spali byly velmi příjemné a přijali nás opravdu dobře.

Ráno jsem si vzala i druhý Panadol, protože jsem se zase cítila tak, jako předchozí den. Musela jsem to ale asi vychodit, protože pak už se nic takového znovu neobjevilo. Měli jsme zase ráno mši a po ní jsme vyrazili. Řekli mi, ať aspoň chvilku z toho dne jedu autem, když jsem měla tu teplotu. Vybrala jsem si odpoledne, i když se mi celý den šlo dobře a ještě bych šla. Ale byl to takový dlouhý úsek, kde byla samá odpočívadla, tak jsem si řekla, že to místo pojedu autem. Jela jsem jenom asi 2-3 km. Pak jsem už chtěla jít, protože mi bylo fakt dobře. Šla jsem s bráchou a vesele jsme se bavili, když v tom i v batohu začal vibrovat mobil. Zvedla jsem to a volala mi mamka. Jenom jsme si ty čtyři dny psaly a ten den mi zavolala. Byla jsem ráda. Bavily jsme se jen tak, ptala se, jak se cítím a jak se máme, udělalo mi to radost, po delší době jsem slyšela hlas někoho tak blízkého. Já se na oplátku ptala jak se mají oni. Mluvily jsme spolu asi 10-15 minut, věděla jsem, že jsem v Polsku, ale vůbec mi to nevadilo. Pak jsme přišli do kostela ve farnosti, kde jsme měli spát na faře a pomodlili jsme se. Byl tam moc příjemný kněz. Před tím, než jsem šla spát, jsem si šla udělat ještě hygienu a před koupelnou jsem ho potkala. Udělal něco, co mi připomnělo naše večery doma. Požehnal mi na dobrou noc. :) :) :) Krásné!

Předposlední den mše Svatá nebyla ráno, ale až odpoledne. Vyšli jsme po snídani. Spojili jsme si trasu předposledního dne s posledním, takže to byl docela dlouhý úsek. Ráno se mi šlo docela dobře, ale čím blíž bylo poledne, tím silnější byla svalová křeč v jedné noze. Z počátku jsem ji necítila, ale čím dýl jsem chodila, tím se ozývala víc a víc. Dopadlo to tak, že jsem musela šlapat jen na jednu stranu chodidla. Pak se začala ozývat i v druhé noze. Chvíli jsem si sedla, vypila jsem skoro celou 0,5 litrovou lahvičku minerálky a vzala si i vitaminovou tabletku s hořčíkem a dalšími ionty, ale nic z toho mi nepomohlo. Modlili jsme se v ten den křížovou cestu. Já jsem se s nimi modlila asi 8 zastavení. Pak jsem tak tak došla k místu, kde jsme měli schůzku s naším doprovodným vozidlem. Kousek jsem jela. Pak jsem si myslela, že je to lepší a vystoupila. Lepší to bylo jen chvíli, pak to zase začalo. Ale na faru, kde jsme měli odpoledne mši Svatou a oběd jsem došla. Po obědě jsme chvíli odpočívali. Pak mi řekli, abych radši jela, že už mám nejspíš své odchozeno. Neodmítla jsem, i když bych ráda šla, ale nohy ne a ne přestat bolet. Mohla jsem vystoupit až v Czenstochowe, ale já vystoupila už asi 500 m před ní. Byli jsme se ještě u kostela sv. Barbory napít vody, která tam teče. Pak jsme za zpěvu mariánských písní došli do Czenstochowe. Dali jsme si na chvíli přestávku. Pak jsme se šli ubytovat do poutního domu. Na plánu byla ještě taková večerní modlitba v bazilice za všechny poutníky, co tam přišli. Na tu šel jen taťka, já už jsem nechtěla, protože mě obě nohy už bolely naplno a nechtěla jsem to pokoušet. Brácha řekl, že zůstane se mnou. Šla jsem spát, ale moc dobře se mi nespalo. V tu noc jsem se vzbudila brzo ráno, protože jsem měla tak trochu starosti. Ráno jsem ani unavená nebyla, ale za tu sice špatně prospanou noc se mi vážně ulevilo.

Nasnídali jsme se v tamní jídelně a pak jsme se sešli s ostatními spolupoutníky a šli si prohlížet různá muzea a památky, co tam byly. Někdy k poledni jsme měli mši Svatou. Byl to nádherný pocit, připadala mi taková slavnostní. Měli jsme ji přímo u toho obrazu Panny Marie. A pak už jsme se rozdělili do aut a jeli domů. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná, že mi to Bůh dopřál.

Na této pouti jsem si uvědomila mnohem víc, asi tak jako ještě nikdy, smysl modlitby. S fyzickou krizí jsem měla někdy i tu psychickou. Nechtěla jsem moc mluvit s lidmi, protože jsem měla strach, abych někomu něčím v takové náladě neublížila. Jediné, co mě z té psychické krize dokázalo vytáhnout byla právě modlitba, třeba desátek růžence nebo jen nějaká střelná modlitba. Tak silně jsem opravdu ještě asi nikdy před tím nic takového nezažila. Dodávalo mi to sílu jít dál. JEHO pomoc je fakt úžasná!

Skoro celou pouť mě vedl brácha, kromě asi dvou dnů, kdy mě vedl taťka. Byli oba fakt dobří průvodci a obdivuju je, že těch 6 dní se mnou tak zvládali.

Také jsem poznala spoustu dobrých lidí.

Tato pouť mi připadala jako cesta životem, někdy jsem byla nahoře, jindy dole. Ale bez Boží pomoci bych to asi nezvládla. Doufám, že mi to zase letos vyjde znovu.

p.s. Myslela jsem, že to bude kratší článek, ale víc už to prostě osekat nejde, je toho moc a připadá mi, že nic z toho se nedá vynechat. Tak snad vám to nevadí.