3. den - Anglie, Portsmouth

A konečně se v dalším článku dostáváme do Anglie.

Z formule jsme vyjížděli okolo 6:15 hod. Jeli jsme směr Calais, odkud nám jel trajekt. Na jízdu trajektem jsem byla docela zvědavá, protože jsem jím nikdy před tím necestovala. Přijeli jsme na celní kontrolu a po té, co nás zkontrolovali jsme jeli ještě dál na místo, kde jsme čekali na trajekt a kde se na něj vjíždělo. Museli jsme čekat na pokyn, až náš autobus na něj pustí. Na tom místě jsme také posnídali.

Po chvíli jsme konečně mohli na loď najet. Když jsme byli na trajektu, rozešli jsme se každý, kam kdo chtěl. My s mamkou jsme se šli podívat ven, mamka se chtěla podívat, jak to bude vypadat, až trajekt vypluje. Venku foukal celkem studený vítr, tak jsme šly dovnitř a s kelímkem teplého čaje jsem si opět četla Život bez hranic od Nicka Vujicice. Nevím, zda to bylo tím čtením, ale cesta utekla docela rychle. Z Doveru jsme pak museli jet ještě docela dlouho do Portsmouth. Já jsem ten kus cesty zase pročetla.

V Portsmouth jsme si prohlédli tři lodě, které dnes slouží jako muzeum: Mary Rose, Victory a Varrior. Všechny tři lodě mi připadaly podobné. Pak jsme se šli podívat Action stations, kde na různých simulátorech ukazovali, jak funguje třeba příliv a podobné věci, něco si člověk mohl i vyzkoušet, jenže to moc nebylo pro mě, protože to všechno bylo udělané tak, že bych na to musela vidět. Pak následovala opět okružní jízda lodí. Pán k tomu něco hrozně procítěně mluvil do reproduktoru. Něco jsem dokázala zachytit, ale celkem špatně jsem rozuměla, protože tem reproduktoru to nějak chřaptělo. Pak jsme se šli také podívat na pláž. Byla jiná, než třeba v Chorvatsku, když jsme tam jednou byli na dovolené. Byla oblázková

A pak už jsme jeli na tzv. meeting point, kde na nás čekaly rodiny, u kterých jsme měli bydlet. Najednou jsem byla nervózní z toho, k jakým lidem se dostanem. Ta chvíle než mě a mamku zavolali byla nekonečná. Nervozitou jsem tiskla můj růžencový prstýnek tak, až jsem pak měla na prstě druhé ruky otisk křížku a několika kuliček. Nakonec se ukázalo, že moje nervozita a obavy byly zbytečné. Paní, u které jsme s mamkou bydlely, byla velmi příjemná. Na večeři jsme měli pizzu a konverzace úplně volně plynula, až jsem se divila, že nejsem tak nervózní, jako když jsem byla tehdy v Anglii poprvé na svatbě. Měly jsme sice z počátku komunikační nesrovnalosti, protože jsem měla snahu překládat všechno, jenže to prostě nešlo, tak jsme se s mamkou domluvily, že jí budu překládat jenom to důležité a zbytek, že jí řeknu pak. Brzo po večeři jsme šly spát, abychom nabraly síly na další den.