O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Brno - Nová etapa

15. 11. 2015 19:45
Rubrika: Ze života

Začátek byl krušný. Protože nejsem Brňačka (a budu na to hrdá :)), přijela jsem do Brna dva dny před výukou a tím pádem jsem s učením tras aneb prostorovou orientací musela začít hned po příjezdu (v sobotu) a dokonce i v neděli jsem makala. Musela jsem si projít všechny místa, po kterých se budu pohybovat. Prostorovka trvala v sobotu i neděli několik hodin, bylo to už i únavné. Snad se mi i o trasování zdálo. Nicméně dva týdny jsem stejně měla ještě dohled, ale vyloženě jen dohled, abych došla správně.

Dál jsem si musela zvykat na přechody, jejichž ozvučení si musím spouštět takovou vysílačkou. (Protože jsem holka z vesnice, často mi na přechodech dělalo problém správně se nasměrovat.)

Smutek přišel hned druhý den. Opravdu jsem ho nečekala, ale ta samota prostě na mě začala padat. Před tím, než jsem odjížděla, jsem si tak říkala:"Hmm, na mě, holku odchovanou na táborech, smutek určitě nepřijde." A i přesto přišel. Naštěstí to trvalo jenom jeden večer. Možná to bylo i tím, že jsem na tom pokoji byla sama a v podstatě i jsem, i když tam spolubydlící je, moc se nebavíme a že bychom si nějak rozuměly se taky říct nedá. (Kdybyste měli nějaký tip na nějaké bydlení s věřícími třeba od příštího semestru nebo příštího roku, sem s tím, měnila bych.)

Další novinkou je, že jsem si  jako tělocvik vybrala horostěnu. Ano, i horostěna se dáprovozovat, když je člověk čistokrevný zrakáč. Kdo nevěří,  může se jakoukoliv středu  od 16:45 přijít podívat na horostěnu Klajda (autobus. zastávka Depo Českých drah). Já se sice někdy na nějakou stěnu vyškrábu zrovna ne moc elegantně, ale tak aspoň se pobavíte. :D Horostěna není rezervována jen pro nás, ale chodí tam i veřejnost, takže by přihlížející vůbec nevadili. Možná vám to na nevidomou připadá jako příliš akční sport, ale já už prostě jiná nebudu. Podle mamky jsem drak,  který se nezastaví před ničím. :)

Fascinuje mě, kolik lidí mi za cestu do školy nabídne pomoc, to jsem nikde jinde nezažila. Když si přijdu nakoupit do Billy, vždycky chvíli počkám, pokladní si mě všimne a už volá do ampliónu, aby mi poslali někoho z personálu jako doprovod. To stejné v menze, dám někomu ze zaměstnanců ISIC, ten mi to pípne a jídlo mi přinese.

Stalo se i to, čeho jsem se nejvíc obávala, ztratila jsem se a jenom kvůli tomu, že VPN (ta vysílačka) mě zlobila a ne a ne mi spustit semafor, takže jsem si myslela, že musím ještě dál. Naštěstí mě objevila nějaká paní a pomohla mi najít budovu, kterou jsem potřebovala. Jak já jí tehdy byla vděčná, kdyby mě nenašla, třeba tam bloudím do dnes. :)

A závěr?

Jsem vděčná rodičům. Za to, že mi dali tu šanci studovat na škole, která je sice od Ostravy daleko, ale kde jsou pro mě skvělé podmínky. Za to, že mi věří. Za to, že mamka, i když má strach, věří, že při mém samostatném pohybu po městě se mi nic nestane. A i když jsou daleko, jsem jim vděčná, že i tak za nimi můžu přijít po Skypu nebo telefonu s jakýmkoliv problémem a oni mě vyslechnou, pomůžou, poradí...\

Zobrazeno 673×

Komentáře

MarunKa1

Jsi šikovná a statečná, kéž se překážkami nikdy nenecháš odradit.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio