O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Lekce trpělivosti a pokory

29. 11. 2015 12:35
Rubrika: Ze života

Na začátek malé vysvětlení. Nechci, aby tenhle článek byl pochopený jako stěžování si nebo sebelítost, opravdu ne.

Stalo se to ve středu. Už při probouzení jsem cítila mírnou bolest oka a občasné lehké škubnutí ve spánku. "Ne, to snad není možné! Myslela jsem si, že už je to pryč," povzdechla jsem si v duchu. (Vysvětlím, už nějakou dobu mého života mě pronásledují občas bolesti oka, které se většinou dají přežít bez jakékoliv pomoci a jsem při nich normálně schopná fungovat, jen párkrát za rok se stane, že to zajde do extrému, kdy nezvládám dělat nic, pokud si nějak nepomůžu. Pak usínám a prostě vůbec nejsem schopná fungovat, když mi vadí i hlas Jawsu apod. A na střední nebýt občasného požití prášku bych se byla schopná vykašlat i na důležitou písemku, protože to škubání ve spánku, pokud se to rozjelo bylo šílené.) A tak jsem se s mírně zkaženou náladou zklamáním začala připravovat na snídaňovku. Myslela jsem si, že je to pryč, protože takové náznaky té extrémní bolesti se už hodně dlouho neobjevily a ve mě, holce naivní, ještě stále hoří jiskřička naděje, že jednou to třeba skončí a oko si začne zvykat na změny počasí líp a třeba mi při těch změnách zůstanou jen ty mírné bolesti, které jsou relativně v pohodě. "No nic, konec stěžování," ukončila jsem své úvahy. "Jde se na snídaňovku, to bude určitě OK, určitě je to jenom psychikou, bude to v pohodě a ten dnešek se nějak zvládne," nabrala jsem zpátky svoji suverenitu a chystala jsem se obouvat boty. Ještě v chodbičce, když jsem stála u své skříně, kde mám schované i léky, mi rezonovala otázka, jestli si přece jenom nevzít ten prášek aspoň do peněženky, kdyby něco. "Ne, nevezmu si ho," ukončila jsem rázně svoje pokušení. Jsem většinou taková, že se snažím prášek si nevzít (i když pak to dopadá dost blbě, většinou teda při takových stavech), ale moje tvrdohlavost (vím, jedna z mých slabostí) je moje tvrdohlavost. A tak jsem vyrazila.

Jak se snídaňovka blížila ke konci, začínala jsem zjišťovat, že to asi sama bez pomoci nezvládnu. Stále víc, jak začínalo být oko horší a horší mi vyvstávala otázka:"A neměla sis přece jenom vzít ten prášek?" Pořád jsem na to nedbala a hrála jsem, že je všechno v pohodě a že to určitě zvládnu a zaháněla to v duchu větou:"Ibalgin je hnus, nevezmu ho, i když mi pomáhá." (mimochodem nic jiného mi nezabírá, zkoušela jsem to.)

Pak jsem si svým tvrzením, že to zvládnu, už až tak jistá nebyla a začala jsem v duchu bojovat, jestli na přednášku jít nebo ne. Představa, že přednášky jsou nepovinné, byla lákavá, ale přece jenom jsem na ni šla. Vzhledem k tomu, že už jsem si tak jistá nebyla, že to zvládnu, jsem si sedla do úplně poslední řady, kdybych náhodou usla nebo musela odejít dřív, aby mě přednášející neviděl.

Krom zápisků už jsem to nevydržela a prostě jsem se Boha musela zeptat:"Proč? Jaký to má smysl, že už 14 let mě tohle pronásleduje? Mě už to prostě někdy nebaví, ubíjí mě to. A proč mě to oko ještě otravuje, když už je i tak nefunkční ani světlo už to nevidí? Já tomu prostě nerozumím." A pak se stalo to, co se dalo čekat. I když přednáška byla zajímavá, bolestí, která byla vyčerpávající, jsem si klimbla.

Po krátkém zdřímnutí sice bolest nezmizela, ale najednou jsem si uvědomila (ne asi, ale určitě Duch svatý zapůsobil), jak často si myslím, že věci zvládnu sama, Boha do nich ani nepozvu a pak nastává tvrdý pád. Pak mě napadlo, že bude advent a že by tohle mohl být čas pro mě ke zlepšení.

Už jsem si byla jistá, že první, co udělám, až přijdu na kolej bude, že si uvařím teplý čaj a fakt si ten prášek, ke kterému mě i mamka občas musela na střední přemlouvat, vezmu. Přece jenom, když se to používá, jak a kdy má, i tohle je Boží dar. A proč lekce trpělivosti? Protože jsem čekala a doslova odpočítávala minuty, kdy už skončí přednáška, kdy už mi přijede tramvaj, abych už byla doma a dalo mi to dost zabrat nemačkat každou minutu netrpělivě kláv. zkratku inzert +F12, aby mi Jaws řekl, kolik je hodin. :)

Zobrazeno 560×

Komentáře

Ivka-Iva-el

Zuzi, budu na Tebe myslet, ať je to brzo lepší!

zuzankie

Děkuji moc! Jak říkám, já už si docela zvykla, jen když je to takové silné, tak mě to vždycky zaskočí, protože se nedá vypozorovat kdy a jak moc silné to bude.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio