Mé zážitky z cestování/samostatného pohybu

S jedním mým výborným kamarádem, taky nevidomým, většinou o víkendech sdílíme zážitky z našeho samostatného života. On taktéž začal studovat v jiném městě, před tím jsme spolu chodili na stejnou střední, takže zážitky máme podobné ne-li někdy stejné. Tak mě napadlo se s Vámi o některé podělit (samozřejmě o ty moje, ne od kamaráda) a možná přidám i nějaký ten kamarádův komentář z naší skypové konverzace, protože některé fakt nemají chybu. :)

Tak asi začnu od těch dávnějších směrem k nejčerstvějším, některé už ti, co mě mají v přátelích určitě četli ve statusech, některé ne. Jednou jsem šla z Billy a mířila si to na přechod. Přišel za mnou nějaký pán s otázkou, jestli nechci převést. "Děkuji, teoreticky mě převést můžete, ale nemusíte, zvládnu to a stejně je červená." pán:"No, máte pravdu, že je červená." Stihla jsem si mezi tím zapnout mou nepostradatelnou pomocnicí VPNkou  zvukovou signalizaci. Ale asi to vypadalo komicky, když mu čistokrevný zrakáč řekne, že je červená a při tom na to vůbec nevidí, jenom slyší pomalé pípání. :D Pak se signál změnil na zelenou a pán, který tam stejně čekal se mnou dál, mi oznámil:"Už máte zelenou, tak aspoň takhle jsem vám mohl pomoct, když už přecházíte." já:"I tak moc děkuji."

A kamarádův komentář k tomu:"No Zuzko, třeba to byl tvůj tajný ctitel, chtěl tě doprovodit a ty mu takhle kazíš radost." :D

Lehce začínám zjišťovat, že jsem si nějak moc zvykla na to nenechat se obskakovat, jak jsem se začala samostatně pohybovat po městě a tak se mi s tímhle zjištěním staly dvě příhody. Jednou jsem šla z hodiny počítačů a potkala jsem jednoho kluka, který je prý u nás taky na kolejích. Jeli jsme spolu tramvají a společně jsme pak také šli ke kolejím. Kluk mi najednou řekl:"Hele, co kdybych si zahrál na gentlemana a otevřel ti dveře?" (Pro vysvětlení, chodí o berlích.) Váhavě jsem řekla, protože mi to bylo trochu hloupé, aby se kvůli mě namáhal:"Tak... třeba jo." Ale stejně jsem šla k těm dveřím s ním a chtěla mu začít pomáhat, když v tom mě zarazil:"Tak ale počkej, jestli chceš, abych ti otevřel dveře." Tak jsem ho tedy nechala.

Druhá příhoda spíš ani není příhodou, ale opakuje se to každé pondělí. Už na druhé hodině filozofie na mě čekal nějaký kluk s tím, jestli nechci někam odvést. Řekla jsem:"Stačí před budovu, ať se nemotám mezi tím velkým množstvím lidí, dál už to zvládnu." Vyšli jsme před budovu a on se mě zase zeptal:"A kam jdeš dál?" já:"Na dvanáctku, ale zvládnu to." on:"Ale já půjdu stejně s tebou, sice tamtudy nejedu, ale doprovodím tě." A tak každé pondělí chodím na tramvaj spříjemným gentlemanem. :) Nejdřív mi to bylo hloupé, že ho takhle zdržuju, když dojíždí, ale pak jsem si řekla, že když mě tak moc chce doprovázet, tak ho nechám. Aspoň si mám s kým popovídat, když na pokoji i když tam je spolubydlící jsem v podstatě sama.

Dalším zajímavým zážitkem jsou moje cesty do Brna (z těch mám vždycky větší obavy, než z cest z Brna). Tam vždycky vidím, jak se Bůh stará. Při té cestě se vždycky modlím, abych potkala někoho, koho bych se doptala na cestu na tram. zastávku, protože se tam motá vždycky dost lidí jak v podchodu, kudy prostě musím jít z autobusu Student agency, i když nechci, tak u těch tramvajových zastávek. Vždycky se tam nějak musím motat. Pokaždé jsem zatím zjistila, že se starám úplně zbytečně. :) Dvakrát jsem potkala známého ze snídaňovky od jezuitů a minulý týden dokonce pána, který snad měl i zkušenost s nevidomýma, protože mi říkal, kde mám vodící linii (obrubník, takovou tu čáru z dlaždic na zemi) signální pásy apod. A oba mě vždycky doprovodili až na tramvajovou zastávku. A v tom podchodu, tam se zase vytáhli, protože nebýt navigačních majáčků, které si také spouštím VPNkou, ztratila bych se tam asi jak při cestě na autobus, tak při cestě z autobusu. I když cestu znám, stejně si ráda poslechnu, že jdu tím správným výstupem, protože je tam hrozný hluk a chaos.

Už jsem přežila i havárii tramvaje. Tentokrát se to stalo, když jsem jela na hodinu počítačů. Mezi zastávkou Konečného nám. a Grohova začala tramvaj dost prudce brzdit, jako nikdy před tím. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Slyšela jsem jen nadávání lidí, řidičky a pak konečně hovor do vysílačky, ze kterého jsem se dověděla, co se vlastně stalo. Pak lidi začínali vystupovat. Nevěděla bych to, kdyby za mnou nepřišla nějaká cizinka s větou:"You have to go out." já:"Really I have to? Oh no!" A v duchu jsem si říkala:"Kurník šopa, já potřebuju na Českou, vůbec netuším, jak se tam dostanu a za pár minut mi ve středisku začíná hodina. Co teď?" Pak se mě ujala řidička a poprosila nějakého pána, který byl tak ochotný a na tu Českou mě doprovodil. Jak já jsem mu byla vděčná, bez něho bych byla v háji, vůbec bych nevěděla, kam jít.

A na závěr něco vtipného. Minulý týden jsem si to vyšlapovala se svojí "bílou kamarádkou" na oběd, když v tom se mi tak zajímavě začal motat před holí nějaký člověk. Zjistila jsem, že je to opilec, docela z něho táhlo a zajímavě se motal. Raději jsem zastavila, aby se ještě něco nestalo. Samozřejmě, že to nevybral a málem sebou přes tu hůl švihl. Pak se mě chytil za ramena, aby nespadl úplně, motavým stylem mě obešel a takovým tím opileckým hlasem se mi omluvil. Uvažovala jsem, jestli se naštvat a říct mu něco v tom smyslu jako:"Nepij, když to neumíš, pak budeš koukat, kam máš." nebo jestli zůstat v klidu. Nakonec jsem se rozhodla pro to druhé a řekla mu:"Dobrý." A musela jsem se mu vytrhnout, protože se mě stále držel za ramena. A pak jsem se tomu musela prostě zasmát, protože mi ani nic jiného nezbývalo. :D Ale já už i tak mívala před tím na opilce nějaké velké štěstí. Jednou, když jsem šla poprvé sama do školy (bylo to ještě na základce) jsem přecházela přes jednu cestu, když ke mě přišel člověk, který ve mě nevzbuzoval důvěru vzhledem k tomu, že z něho také táhlo a s tím, že mě převede mě chytl za límec a táhl mě přes cestu. :D

Tak to je asi vše z takových těch nejvtipnějších a nejzajímavějších zážitků. Příjemné počtení.