Skála života

Možná zvláštní název článku, ale chtěla bych se s Vámi podělit o to, co mě vždycky napadá při lezení.

Připadá mi, že život je jako skála. Jednou je krásně přímá, jindy v období zkoušek přijdou převisy, které se musí překonat. Máme jednoho Jističe s velkým J a tím je Bůh. Kolikrát svou ranní modlitbu ještě před tím, než řeknu "amen" zakončím slovy:"Pane, tak dneska zase lezu další etapu." a vím, že mě jistí a nepustí, ani kdybych se vydala špatnou cestou, která vede k drsnému pádu. Naopak mi dá sílu vrátit se zpět. A na té skále si můžeme pomáhat i vzájemně.

Když přijdou zkoušky, jak ty životní, tak ty školní, vždycky si říkám:"Je to jen převis, buď se to zvládne teď nebo si musím ještě protřepávat ruce, abych nabrala sílu (u školních zkoušek opravné termíny a učení)." Náš učitel mi vždycky říkal při komplikovanějším úseku, když mi to několikrát ujelo a nedávala jsem to:"Klid, protřep si ruce a zkus to znovu." Možná díky tomu, že horozeď je mému srdci blízká a zkoušky považuju za převisy (já vím, možná to zní šíleně), nějak funguju a nezblázním se z toho všeho.

Vzpomínám si, když jsem se před sedmi lety, kdy jsem lezla poprvé na opravdových skalách, setkala s převisem (tento půl rok jsem žádný převis nelezla, možná jen takové mírné vyvýšení) a horolezec, který mě navigoval mi řekl:"Až budeš chtít dolů, řekni si a spustíme tě." "Dobře," řekla jsem. Zpočátku šla cesta dobře. Najednou ale přišel převis, dvakrát jsem to asi nedala a už trochu naštvaně jsem mu řekla:"Ne, já končím. Tohleto nedávám, chci dolů, vzdávám to." on mi ale řekl:"Jsi už daleko, přece to nevzdáš." já:"No, tak asi vzdám, co má být?" on (úplně klidně):"Nevzdáš." já:"Vzdám." on:"Nevzdáš." Pak už mě přestalo bavit se s ním hádat, zabrala jsem z naštvání znovu a ten převis jsem vylezla.

Tak to je asi všechno, o co jsem se s Vámi chtěla podělit. Jen takové malé zamyšlení.