O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Plnohodnotnost života s handicapem

Mám jednoho kamaráda koukače, který se mě často ptá na to, jak vnímám různé věci. Je to už pár měsíců zpátky, co mi říkal, že řešil plnohodnotnost života s jakýmkoliv handicapem, zda vůbec plnohodnotný život s postižením žít jde nebo ne. Shodli jsme se, že ano. Ale už jsme se neshodli na tom, jak.

On tvrdil, že podle něho plnohodnotný život žiju už kvůli tomu, že mám počítač. Tohle jsem mu na Skype tehdy nenapsala, ale vnímám to asi takhle.

Jsou věci, které nám tu plnohodnotnost pomáhají zprostředkovat (kompenzační pomůcky), mezi to se řadí i ten počítač, který mi usnadňuje spoustu věcí, teď už v podstatě ani jinak, než přes počítač knihy nečtu. Dřív jsem četla knihy v Braillově písmu, ale vzhledem k tomu, že už jich máme doma docela dost a není to kam dávat a nejsou zrovna dvakrát skladné, jsem přešla ke stahování a myslím, že si nemám na co stěžovat. Takže kompenzační pomůcky ano, beru je jako součást plnohodnotného života, ale že by se tímhle dala ta plnohodnotnost měřit se podle mě říct nedá.

Já za plnohodnotnost považuju to, že můžu dělat stejné věci jako ostatní. Pozor na slovo stejné a stejně. Stejně je určitě dělat nemůžu.

Jako příklad bych uvedla třeba podívání se na obrázek. Já se na obrázek podívám těžko. Ale když se mi udělá reliéfně, ohmatám si ho. Přesto ale řeknu, že se podívám. :)

Ale stejné věci, pokud se uzpůsobí podmínky, dělat můžu a užívám si to. :) Možná jste si už všimli, že já moc svůj fyzický handicap jako handicap nepovažuju. Daleko větším handicapem je to, když se mnou lidé jednají jako s nesvéprávnou nebo mě od něčeho, co bych zvládla buď sama nebo s pomocí separují s tím, že tohle přece ona dělat nemůže, protože nevidí. Moc pak nevím, jak reagovat a tím víc se snažím působit normálně.

Ano, jsou věci, které si můžu max. vyzkoušet, nemůžu je dělat ani sama ani s pomocí pravidelně. Mezi to bych zařadila řízení auta (to chci mimochodem zkusit :)). Existuje zážitkový kurz řízení auta pro nevidomé. A nebo by mě lákal tandemový paragliding. Prosím, nelekejte se, ale doufám, že už jste si zvykli, že já jsem prostě šílená. :)

Dál podle mě plnohodnotnost života závisí na vstřícnosti lidí a dobrých kamarádech. Já myslím, že konkrétně mi posílá do cesty Bůh opravdu ochotné lidi a kamarády, kteří mi jsou opravdu oporou. A já za ně děkuji, protože nevím, co bych bez nich dělala.

A na závěr plnohodnotný život je volba. Buď se chci s tím postižením zavřít do sebe a budu si u všeho připouštět, jak je to náročné a jak se to nedá (s tím jsem měla problém z počátku v Brně, protože to byl šok a tak jsem se vždycky snažila odvést myšlenky jinam, abych do té sebelítosti nespadla fakt po uši) a nebo vezmu a budu se snažit hledat způsoby, jak s tím žít. V Brně mi docela pomohli kamarádi, kteří mě z té počáteční ulity osamocení, smutku a pocitu nezvladatelnosti dostali a za to jim jsem taky vděčná. :)

P.S. Velmi doporučuju přečíst si knihu Život bez hranic od Nicka Vujicice nebo shlédnout film Nedotknutelní.

Zobrazeno 1530×

Komentáře

zuzankie

A právě o to se celou dobu rodiče snažili, spíš se mě snažili začlenit do kolektivu koukačů, vlastně nikdy jsem nebyla na zrakáčském táboře. Jezdila jsem do hudební školy, kde integrovali lidi s nějakým handicapem mezi zdravé a na zpěv jsem chodila tady na pobočku u nás ve vesnici, byla to ale pobočka normální hudební školy a nevím o nikom dalším s postižením, kdo by tam chodil.

Judiinka

Úplně mi mluvíš z duše! Obzvlášť ten poslední odstavec. Cítila jsem to úplně stejně, že byly dvě volby, buď zalézt do kouta a truchlit nad "nespravedlností života", nebo začít zkoušet, co zvládnu i přes mé získané omezení a to se nakonec ukázalo jako docela zábavné objevování mých dosud netušených schopností. A ta knížka od Nicka Vujicice patří mezi mé poklady v knihovně :)

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio