Co mě naučila matematika

Předem se omlouvám milovníkům matematiky, ale o její opěvování opravdu nepůjde. :)

Už od ZŠ mi nešla matematika. Abych to upřesnila, na základce problémy nebyly tak výrazné, zvládala jsem mít dvojky, ale věděla jsem, že kdybych třeba musela dělat přijímačky na střední z matiky, neudělala bych je. Na střední nás brali podle průměru, takže jsem se této noční můře vyhla.

Ale tam nastal zlom. Ať jsem dělala, co jsem dělala, měla jsem špatné známky. Za úspěch jsem považovala i čtyřku. Setkávala jsem se s různými názory. Někteří říkali:"Já Tě stejně nechápu, kdybych byl na tvém místě, vykašlal bych se na to už, stejně, k čemu to je se pořád bezvýznamně učit, když to prostě nejde a výsledky jsou špatné?" Někteří zase nechápali, že s doučováním a učením se na každou písemku můžu mít pořád špatné známky. Mě samotné to jedno nebylo, i když jsem se ve škole snažila držet, doma mě to mnohdy stálo dost slz a otázek, proč zrovna já na tom musím být s matikou tak špatně a do dalších ročníků se vlastně dostávám z milosti díky pár čtyřkám, malým bezvýznamným plus a velmi zřídka (to už bylo fakt něco) díky trojkám. Jen jedinkrát jsem dostala dvojku. Před koncem každého pololetí jsem se děsila pětky nebo propadu, v prvním ročníku jsem dokonce uvažovala o přechodu, ale vůbec jsem netušila, kam bych šla. Přiznávám, že bylo pro mě dost těžké si přiznat, že mi něco nejde. Byla jsem dost perfekcionistická, nejraději bych byla, kdyby mi šlo všechno. Když tak nad tím přemýšlím, možná to bylo i tím, že jsem se chtěla vyrovnat svým zdravým spolužákům, ne-li být lepší. A i když moje učení se na písemku bylo jako boj s větrnými mlýny, stále mě něco táhlo se učit dál.

Pak jsem došla do fáze, kdy mě taková nějaká úzkost z propadu, které mi hrozily každé druhé pololetí, přivedla k přiznání si, že vlastně sama to s tou matikou nedávám a začala jsem do mých všech možných situací nejen s matikou pozívat Boha. Ano, mnohdy se mi stávalo a stává se mi ještě teď, že ve víru všech možných věcí jdu do něčeho sama. Ale zjistila jsem, že pokud chci něco vyloženě dokázat sama, většinou se mi pak přestane dařit. I když je to tvrdá rána, beru to jako znamení, že jsem na Někoho zapomněla.

A když jsem do té matiky začala více zvát Boha, známky ani moje těžkosti s tím se nezměnily, ale přece jenom se to snášelo tak nějak....líp.

Na střední jsem moc nechápala, k čemu mi to trápení s matikou bylo, ale teď, jak jsem na VŠ a zrovna tenhle obor mi moc nesedí a mé práce a texty nebývají zrovna nejlepší a pohybují se spíš na spodní hranici (ale procházejí), líp se mi to snáší, protože je to přece podobné, jako s tou matikou a nemusím v tom být sama. Jsem ráda, že jsem s Boží pomocí (u některých testů opravdu netuším, jak jsem je mohla dát) postoupila do dalšího semestru, i když to tak vůbec z počátku zkouškového nevypadalo a za to, že snad, pokud zvládnu přijímačky by mi mohli uznat nějaké kredity. A i když dnešní společnost klade důraz na nezávislost, já budu ráda se svým přičiněním závislá na Boží pomoci, protože bez ní nejde nic. Ani z hříchu bychom se sami nespasili a proto Pane, děkuji za to, co jsi pro nás udělal.