O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Zvláštní setkání

4. 3. 2016 12:23
Rubrika: Ze života

Pondělní ráno obecně začalo docela špatně. Krom toho, že bylo škaredé počasí, jsem hned na nádraží po výstupu z autobusu nechtíc vrazila do nějakých lidí. Ano, omluvila jsem se, ale přesto jsem za sebou slyšela nadávání, tak jsem radši s takovým tím pocitem neschopnosti rychle zmizela, protože křičet po sobě za něco, za co vlastně nemůžu, nenechám. Já prostě nevím jak jinak vysvětlit lidem, když nevidím, že opravdu nevidím než tím, že budu nosit hůl a lidé budou koukat. S kamarádkou jsme si dělaly legraci, že si dáme na hůl nějaký majáček s nějakou zvukovou i světelnou signalizací, že jde nevidomí, aby se o nás vědělo ještě víc a lidé si nás tak nemohli nevšimnout. :D Ano, dokážu pochopit, že když mi někdo stojí v cestě a já do něho vrazím, je pak rozpačitý. Ale když po mě někdo ještě začne křičet, co jako dělám, jestli nevidím nebo co, dokáže mě to docela vytočit a mám na chvíli zkaženou náladu. Snažím se na to vždycky zapomenout, ale zatím mi to moc nejde a tak se to učím. A tak jsem i já, i když tomu tak před tím vůbec nebylo, měla špatnou náladu, jako v tom počasí skoro všichni a k tomu byla z autobusu ještě rozespalá.

Ten pocit neschopnosti ve mě převládal i při cestě na hodinu angličtiny, v hlavě mi rezonovaly myšlenky jako Do koho zase vrazím, kdo se na mě naštve... Naštěstí, i když jsem do někoho vrazila, nezačal na celou ulici řvát, jak jsem očekávala, ale rozpačitě se mi omluvil.

Pak při zpáteční cestě na kolej, když jsem čekala na tramvaj, za mnou přišel nějaký cizinec s otázkou, jestli umím anglicky. Po mé kladné odpovědi přišla další otázka, kterou tramvají jedu. Tak jsem mu řekla číslo a on, že prý roztáhne deštník, ať nemoknu a na tu tramvaj, že počká se mnou, i když jede jinam. :) Potěšilo mě to, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se někdo zastavil jenom kvůli takové maličkosti, aby nad někým roztáhl deštník a mou zkaženou náladu mi to dokonale projasnilo. Bylo takové upršené počasí. Deštník sice mám, ale nosím ho jenom, když nepotřebuju vysílačku, jinak nevím, jak bych to vyřešila, když mám v jedné ruce hůl, v druhé bych měla deštník a kam bych dala vysílačku, kterou potřebuju neustále, nevím. Jednou jsem to zkusila a moc to nešlo.

A tak mě napadlo, že i mezi mraky může prosvítat slunce.

Sdílet

Komentáře

JiKu Ale když po mě někdo ještě začne křičet, co jako dělám, jestli nevidím nebo co, dokáže mě to docela vytočit a mám na chvíli zkaženou náladu. Snažím se na to vždycky zapomenout, ale zatím mi to moc nejde a tak se to učím.

No, to bude obecná lidská zkušenost. Dostat vynadáno za něco z hlediska našeho (a většinou i z hledisek většiny našich známých - nejen přátel a fanoušků) naprosto absurdního.
Tedy v situaci, kdy naprosto jistě VÍME, že je to naprosto jasně vynadání neoprávněné

A přesto to zkazí náladu.

Ze své zkušenosti říkám, že tomu zkažení nálady ne nedá zabránit. Nejde se naučit, aby mi to náladu nezkazilo (no, možná nějaký mistr kung-fu?). Ale lze trénovat a naučit se, aby mi přestalo vadit, že mi někdo zkazil náladu. Tak jako mi může přestat vadit, že prší.

slachmánek Podle mě nejlepší způsob, jak si nezkazit náladu, je umět se radovat z maličkostí. Když mě někdo naštve, tak co nejrychleji najít něco, z čeho můžu mít radost ;-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio