Já a růženec

Kdybyste mi před rokem řekli, že tuhle modlitbu budu vyhledávat, nevěřila bych vám. Ano, když mi někdo řekl Pojď, pomodlíme se spolu růženec za to a to, šla jsem, ale jenom ze slušnosti, abych neurazila. Ve společenství, třeba i ve dvou to šlo, to jsem se i přemohla. Ale sama, to jsem se ho modlila jenom, když se mi chtělo, jednou za rok, někdy ani to ne. Když jsme někam odjížděli, mamka nám říkala, abychom si ho přibalili s sebou. Udělala jsem to, ale jenom, protože to řekla mamka. Snažila jsem se najít si k růženci cestu přes desátky živého růžence, desátky jsem zvládala, nepřipadaly mi tak dlouhé, jako růženec. Ale růženec jsem začala tak nějak vyhledávat až teď, v Brně.

Už od začátku toho skoro roku, co jsem v Brně tak nějak vnímám, že mezi těmi všemi změnami má velkou roli i změna vztahu mezi mnou a Bohem. Už od začátku mi byl oporou. A co bych si bez té opory počala, když jsem se najednou musela postavit na vlastní nohy, opravdu nevím. S Ním jsem si ani na tom pokoji nepřipadala sama.

Zpátky k růženci. Zatím jsem sice nedospěla k tomu, že bych se ho modlila každý den. Ale kolikrát mi rozjímání nad tajemstvími z Ježíšova života pomohlo utřídit si v nějakém problému myšlenky tak, že jsem věděla, co bude správné udělat, pomohlo mi rozhodnout se pro tu správnou cestu nebo ze mě odvalilo kámen nějakých starostí. Anebo mi dala tato modlitba prostor jen tak se ztišit. A ve starostech je to opora k nezaplacení. Mívám to tak, že pokud mám starosti, sice usnu, ale pak se vzbudím uprostřed noci, třeba i ve tři ráno. A převaluju se, převaluju a starám a starám, ale stejně nic nevyřeším. Nakonec mě to stejně donutí hmátnout nad hlavu na poličku, vzít tu krabičku ve tvaru srdce a vytáhnout z ní šňůru těch tak obyčejně vypadajících, ale vzácných kuliček. Pak, po té tak silné zbrani se mi ještě buď povede zabrat nebo si připadám o starosti lehčí.

A tak jsem ráda, že se mi Bůh přes tuto modlitbu dává poznat a že mě už od začátku v Brně nenechával samotnou a že mám oporu, i když ta lidská někdy není hned.