Tato příhoda se mi stala už před čtyřmi lety, ale poslední dobou si ji vybavuji docela často. Proč, nevím.
Byla tehdy půlka ledna, pomalu se mi uzavíralo první pololetí v prváku na střední. V té době jsem byla docela vyprahlá, připadalo mi, že všechno, co dělám, nemá smysl. Moc se mi tehdy nedařilo, moje zdraví na tom taky nebylo dvakrát dobře, nejspíš se na něm podepsaly moje někdy i možná zbytečně velké stresy.
Ten den začal tehdy úplně obyčejně. Byla to středa a já vždycky jezdila do školy na 7, protože jsme měli zkoušky scholy a hned potom v 8 byla mše svatá. Do školy mě každý den vozila mamka, protože tam byly docela divoké přestupy. Jako obvykle jsme v tu středu nasedly do auta a začaly jsme se modlit. Zpívaly jsme také chválové písničky. Na cestě byl led, tak jsme jely pomalu. Projížděly jsme zrovna lesem, když jsme zpívaly:"Kde mi síly nestačí, tam svou mocí pomáhá...." "Zuzi, my se asi srazíme!" vykřikla mamka do zpěvu. Proti nám klouzalo auto a naše auto začalo taky podkluzovat. "Neeeeeeeeeeee!" vykřikla jsem a v hmatatelné bezradnosti jsem se chytila rukou za mamčino rameno. V pár vteřinách se mi v hlavě promítl můj život. V hlavě se mi honily myšlenky jako "Ne, já ještě nemůžu zemřít, ještě ne." Najednou mi ročníkovka a všechny věci do školy připadaly jako malichernost. Uvědomila jsem si v tu chvíli, jak dlouho už jsem nebyla u zpovědi a jak mi to chybí. Najednou se naše auto začalo prudce naklánět doleva. Sjely jsme do příkopy. První, co mi vylítlo z pusy bylo:"To už je po mě?" Pak se mi od mamky dostalo vysvětlení. Jako zázrakem jsme se s protijedoucím autem minuli a skončili každý v jedné příkopě, které lemovaly cestu. Jak jsem se později dověděla, naše auto do ní sjelo, zatímco to druhé do ní skočilo, takže jsme na tom byli relativně dobře.
Jak jsme byli tehdy vděční! Přijel nás vytáhnout traktor. Do scholy už jsem nejela. Taťka mě tehdy odvezl do školy. Po odložení věcí v šatně vedly mé kroky do kaple, kde ještě probíhala mše svatá. Přišla jsem tehdy na obětování. Ujala se mě naše chemikářka, která mě usadila vedle sebe. Do přijímání jsem se své slzy vděčnosti za to, že žiju, které mě pálily v očích snažila zadržovat. Přece jenom se mě snažily držet takové ty myšlenky:"Co si o mě druzí pomyslí, že tady brečím?" Ale po přijímání, kdy člověk prožívá tak osobní chvíle s Kristem jsem se už o to ani nepokoušela. Před Bohem bych přece měla být svá, přirozená. A bylo mi jedno, co si druzí myslí. V záplavě slz se z hloubi mého srdce nesla tak vděčná modlitba, jako v té době už dlouho ne.
Najednou jsem věděla, že všechno má nějaký smysl. Byla to od Boha sice tvrdá rána, ale já za tu ránu byla tehdy vděčná. Celý den jsem se sice třásla, ale dívala jsem se na všechno jinak. Jako na něco, co bych nemusela už zažít a byla jsem vděčná za to, že můžu být zrovna na té škole, i když se mi zrovna nedaří, protože to určitě nějaký smysl má. Třeba se ho nedovím hned, ale později ano.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.