Občas se při rozhovorech s přáteli dostaneme i na téma víra. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, co vlastně pro mě víra je. Přiznám se, před tím jsem se nad tím ani moc nezamýšlela a brala to jako hotovou věc, prostě věřím a tečka. Ale čím to pro mě je už jsem neřešila.
Víra je pro mě vztah. Vztah s NĚKÝM, kdo má vždycky čas na popovídání, nikdy neřekne, že ho moje starosti a radosti nezajímají. A když mi chce říct, že dělám něco špatně, řekne to tak, že to nezraní. Je to pro mě vztah s NĚKÝM, komu nejde o výkon, ale už jenom snahy si cení. Vztah s NĚKÝM, kdo mi dává sílu a šanci začít znovu a stejně jako nevypověděl smlouvu s Izraelity, i když HO zranili, se mnou ji taky nevypoví. A když se ztratím, sám mi vyjde naproti a hledá mě. Vztah, kdy sice mám těžké úkoly a nároky, ale nemusím být na ně sama.
Víra je....
No tak ono všechno vědění je v podstatě jakýsi druh vztahu, že ano. Víra jako přijetí za skutečné či pravdivé něco, co nemohu empiricky ověřit, je taký vztah k tomu něčemu - považování za pravdivé prostě je vztah. Pouze k něčemu, o čem nic nevím, lze nemít žádný vztah, myslím.
No, všimněte si, jako vorbis odkojený realismem používá správnou vazbu - vztah K NĚKOMU/NĚČEMU. Kdežto zuzankie načichlá existencialistickým slovníkem používá vztah S NĚKÝM/NĚČÍM.
Přemýšlel jsem, jestli sem mám již před chvílí napsat, že vztah s někým_něčím je nesmysl, že nikdy nic takového neexistuje. Pak jsem si řekl, že s tím nebudu začínat. Ale když s tím vorbis začal ...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.