Moje hudební šílenství :)

Poslední dobou se docela často stává, že přijdu k ségrám do pokoje, kde je klavír, na který jsem kdysi hrála, sednu si k němu a začnu podle sluchu a s improvizací, ač kostrbatou, doprovodu v levé ruce hrát nejrůznější písničky. Sestry se spontánně přidají, buď začnou zpívat nebo hrát na flétnu a dokonce kvůli tomu přeruší hru. Líbí se mi, že hudba stírá věkové rozdíly a zvláštně všechny spojí. Já tomu říkám hudební chvilky. A nejsou to jenom tyhle chvíle. Zpíváme si třeba i při práci. Občas si se Silvinkou dáme duet na flétnu, nějaký jednoduchý, který zvládne. Vždycky mě tyhle chvíle přivádějí do nostalgie, jak to moje šílenství do hudby vlastně začalo.

Asi už od malička. Prý mě jako miminko při pláči dokázal uklidnit zpěv. Pak za to asi může moje záliba ve zvukových hračkách a hudebních nástrojích a poslouchání hudby. Takže asi není divu, že jsem v pěti nebo šesti letech začala chodit na zpěv a do hodin klavíru. S klavírem to skončilo v deváté třídě absolventským koncertem s kostrbatě zahranou částí z Labutího jezera (ne, já na klavír prostě veřejně hrát nemůžu, protože znervózním tak, že tu skladbu zahraju se spoustou chyb, ale první a poslední tón zůstane na svém místě :), proto s oblibou říkám, že na klavír hraju jenom za zavřenými dveřmi a když mě nikdo neposlouchá). Přesto jsem za něj ráda, na těžké skladby fakt nemám, ale na písničky podle sluchu, které sice na koncertní úrovni fakt nejsou, se to hodí. Zpěv mi zůstal až do konce střední a rozhodně mě bavil víc než klavír. Ve třetí třídě se k tomu přidala flétna, která mi taky zůstala do konce střední. Hodně ráda jsem chodila do scholy a do chrámového sboru, kde jsem svoje oblíbené koníčky mohla uplatnit.

A závěr? Líbí se mi na hudbě to, co jsem napsala výše a taky to, že mi připadá, jako by společné provozování hudby (ne nijak zvlášť profesionální) vytvářelo takovou zvláštní, rodinnou atmosféru obzvlášť, když se zpívají chválové písničky. A přece jenom ten výčet, kdo za moje nadšení do hudby může není konečný. Ten největší dík asi patří rodičům za to, že mi vůbec umožnili se v hudbě rozvíjet a nenechali ten dar zakrnět a že se mnou tak obětavě celou dobu jezdili na nejrůznější koncerty.

P.S. Pokud Vám to připadá jako slátanina myšlenek, nedivila bych se. Ale napadlo mě tohle malé zamyšlení sem dát, jak často se ty naše "hudební chvilky" opakujou a jak se mi v mysli vrací moje začátky s hudbou.