ICC 2016 days – Pokračování

Stejně, jako jsem v úterý odpoledne a ve středu dopoledne měla Effective web browsing and information retrieval, čekal mě a Martina v sobotu opět šestihodinový workshop s názvem Networking. Mluvilo se o různých věcech jako třeba o vztahu mezi námi a rodiči, který často bývá tvrdým oříškem z hlediska asistence a přílišného ochranitelského přístupu, dále o nastavení limitů asistence, o vztazích s přáteli nebo taky o tom, jak funguje v našich zemích podpora při studiu (příprava učebnic, mobility training aneb prostorová orientace), jestli si tyto služby musíme hradit sami nebo jsou nám univerzitou dány zdarma, protože jsme zrakově postižení studenti. A také třeba o tom, jak je to s pořizováním kompenzačních pomůcek, jestli existují v našich zemích nějaké státní příspěvky a v jaké výši nebo zda na ně musíme získat peníze sami. V odpoledním klidu se fotilo společné foto a ještě před tím mě zastavila skupinka holek, jestli bych si s nimi neudělala taky fotku.

   O odpolední asi nemá cenu mluvit, protože pokračoval Networking, který už jsem shrnula výše. Na večer jsem si tentokrát z leisure time activities vybrala plavání, se mnou si ho vybral ještě Roberto. Organizace byla opravdu zvláštní. Ačkoliv vedoucí této volnočasovky tvrdili, že mají dostatek vidících, ve výsledku to dopadlo tak, že mě a ještě jednu nevidomou Němku Luisu vedla přes sprchu až do bazénu částečně vidící Anja ze Slovinska. U bazénu jsme kluky neuměly najít a tak jsme šly rovnou do vody. Plavaly jsme do venkovní části, kde bylo míň lidí. Anja nechala mě a Luisu si plavat a šla si zaplavat sama. Občas nás přišla zkontrolovat, jestli neplavem někam špatně nebo někoho neohrožujem. Přiznám se, občas jsem měla trochu strach, že se ztratím, protože kdybych se ztratila, netuším, kdo by o mě věděl. Bylo tam totiž dost lidí mimo ICC a po dobrovolnících nebyly ani stopy a pokud už tam byly, tak se buď nestarali, nebo byli imaginární, taky možnost. S Luisou jsme na sebe pokřikovaly, abychom se navzájem neztratily úplně a aspoň o sobě věděly. Vedoucí nás přišel zkontrolovat asi dvakrát, jestli je všechno OK a pak přivedl i Roberta, protože musel odjet s první skupinou a pak se vrátil i pro nás. Pravda, byl to celkem záběr na moje nervy a asi nad náma musel bdít anděl strážný, že to všechno proběhlo vlastně bez komplikací, i když ta nejistota, abych se neztratila nebo aby se něco nestalo, byla šílená.

   Tento večer opět nebyla ICC café, protože na univerzitě probíhala další večerní aktivita deskové hry. Ta byla povinná, ale po upozornění koordinátorů, že v té hale bude hrozný zmatek a nebude se tomu nikdo věnovat a ten zmatek nějak uspořádávat a že bude bezpečnější vrátit se na hotel, utekla jsem resp. Ujela jsem prvním autem mířícím s jedním Belgičanem na hotel s univerzity i já. Co bylo se zbytkem skupiny netuším, na hotelu byla jen Stázka a tak jsme si zašly na bar pro Colu a na chvíli ven. Kolem jedenácti se začali všichni vracet. Já jsem pak opět něco po jedenácté šla spát.

  V neděli bylo volné dopoledne. A ačkoliv bylo volno kvůli kostelům (protestantská bohoslužba by se asi stíhala), bohužel katolická mše byla ve špatný čas, takže bych nestihla autobus, který nás odvážel na univerzitu na oběd a program. A tak jsme šli kolem devíti na snídani a pak jen čekaly a povídaly si na pokoji než byl čas jít na autobus. Odpoledne jsem měla mít workshop Studying in Europe – Studying abroad, ale musel se zrušit a tak jsem si měla vybrat jakýkoliv, který mě na rozdělování do workshopů zaujme. Vybrala jsem si tedy Selfdefence aneb sebeobranu. Nikdo si mě tak nějak nevšímal, když jsem se k té skupině snažila přiřadit a asi by mě ani nevzal nebýt jednoho částečně vidícího polského účastníka Milosze. Ten mi nabídl rámě, já se do něho zavěsila a doprovodil mě až do učebny, kde se workshop odehrával. Nejdřív byla ta teoretická část, většinu workshopu ale zabírala praktická část. Při té jsme se měli rozdělit do dvojic. Byla jsem s Richardem z Británie, který mi trpělivě a ochotně ukazoval všechny hmaty a chvaty, které vedoucí workshopu ukazoval a když mi to ukázal, vyzkoušela jsem si to i na něm. Co si myslím, že stojí taky za zmínku, je Milosz, jehož pomoc neskončila jenom doprovodem do učebny, ale celou dobu krom učení se sebeobranných hmatů stíhal sledovat i mě, jestli něco nepotřebuju a vždycky vyhmátl situaci, kdy jsem pomoc potřebovala např. najít batoh, přesunout se někam…. O přestávce šel se mnou i do ICC café, kde přišel s nápadem rychlokurzu češtiny a polštiny. A tak jsme se pustili do rozboru českých a polských slovíček. Já to říkala česky, on mi to říkal polsky a naopak, občas jsme si vypomohli angličtinou. Pravda, já to v první chvíli moc vážně nebrala a když mi u některého slovíčka volnými asociacemi přišlo na mysl nějaké téma ke konverzaci, odbočila jsem. On se ale nedal a přišel s otázkou, jestli bychom nemohli pokračovat dál s českými a polskými slovy. Přestávka skončila a pokračovali jsme v sebeobraně dál. Po workshopu mě ještě doprovodil zpátky do haly a zmizel. Nikdy už jsem ho pak nepotkala a ani rozloučit jsme se nestihli, asi jsem potkala anděla.

   Tento večer jsem si z leisure time activities vybrala speed dating. Abyste tomu dobře rozuměli, na tomhle táboře nešlo o seznamku, flirtování nebo hledání partnera, spíš šlo o poznání nových lidí a jenom jsme si na téhle volnočasovce mezi sebou povídali. Pro mě to byla spíš volnočasovka z nouze, protože tam zrovna na tento večer nebylo nic lepšího a tak jsem si řekla, že procvičení angličtiny v běžné konverzaci mi neuškodí. Byla to jedna z nudnějších volnočasovek, alespoň pro mě ano. S nikým jsem si moc nerozuměla, asi se nesešla moc dobrá parta lidí. Pak byla opět ICC café a jako vždy spánek.

   V pondělí dopoledne mě čekal workshop Creation and reading .pdfs. Tenhle workshop byl užitečný a zároveň mě i bavil. Čtení věcí ve formátu pdf bývá pro nevidomé dost často náročné a nepohodlné a tak jsme se učili, jak vytvořit přístupné .pdf pro screenreader a ukazovali jsme si, jak to screenreader čte. Dále nám vedoucí představil službu robobraille, kterou já jsem znala a využívám ji (v podstatě jde o to, že na tu stránku nahrajete nějaké třeba oskenované .pdf bez textové stopy a ta služba vám to zdarma rozpozná a výsledek vám pošle mailem překonvertovaný do formátu .doc nebo v takovém, který si navolíte, samozřejmě je to strojové, takže se občas stane, že tam jsou chyby, pokud byl ten papír ve skeneru pokrčený nebo nakřivo).

   Odpoledne mě a Martina čekal workshop Goal setting and maintaining positive mind set a přiznávám bez mučení, ten workshop byl tak nezáživný, až jsem nejenom já klimbala, takže ani pořádně nevím, o čem přednášející ten monolog vlastně vedl. A trval jen hodinu a půl, takže zatím co ostatní měli jenom přestávku a pak pokračovali dál, my už byli hotovi. A tak jsem si sedla k takovému osamělému stolu v hale a přemýšlela, co tu další hodinu a půl budu dělat. Nakonec jsem z velmi mála možností zvolila modlitbu korunky. A stala se mi vtipná příhoda. Někdy v průběhu čtvrtého desátku mě uviděl Radek, náš národní koordinátor, přišel za mnou s otázkou, jestli si tam jenom tak sedím nebo co dělám a jestli je o mě postaráno. Jak jsem byla zamyšlená, v první chvíli jsem chtěla říct:“No já se tady modlím a momentálně je o mě postaráno velmi dobře“,:D ale pak jsem se probrala ze zamyšlení, uvědomila jsem si, že by to nemusel pochopit, tu větu spolkla a místo toho řekla jen:“My už jsme skončili, tak tady čekám na ostatní.“

   Na večeři se tentokrát jelo k Labi na barbecue. Po ní pokračovala volná zábava, Roberto zase rozjel nějaké písničky na melodiku a přidala se k němu jedna Polka s kytarou. Pak byl čas nastoupit do autobusů, odvezly nás k hotelu, kde byla jako obvykle kavárna. Leisure time activities nebyly. Tentokrát jsem šla spát později, něco po půlnoci, protože zábava se rozjela a nějak se mi nechtělo odcházet.

A přišlo úterý, předposlední den. Dopoledne byly ještě normálně workshopy, já jsem šla s Hyňou na First aid. Tenhle workshop byl hodně zajímavý, učili jsme se resuscitovat, prohmatávat, uvazovat obvazy.

   Po obědě bylo volné odpoledne, které sloužilo k přípravě na večerní farewell party, kde se měl každý národ nebo skupina spojená z několika národů prezentovat nějakým vystoupením. My jsme zazpívali od Čechomoru Mezi horami a jako prskavku na závěr našeho vystoupení jsme zvolili Vysoký jalovec. Party byla po večeři. Nejvíc se mi asi líbila scénka Italů, kteří ji měli krutě upřímnou složenou z různých situací a hlášek, které se na ICC staly a pronesly. Hned po nich byli dobří Britové, měli několik krátkých vtipných scének. Přišlo taky na nějaké to závěrečné řečnění a děkování a kolem jedenácti se zábava přesunula na terasu našeho ubytování. Já pak šla hrát nějakou hru s kartama s Angličany, ze které jsem se ale dobrovolně kolem čtvrt na tři vyřadila, protože to vypadalo dosti nekonečně a já extrémě dlouhé ponocování moc nemusím a taky moc nemám ráda, když pak dost lidí s postupem noci začne být opilých a zvrhává se to, takže radši utíkám dřív.

   I tak bylo ráno krušné. Balit jsem se nemusela, k tomu jsem využila to volné odpoledne. Takže už jen stačilo jít na snídani, pobrat všechna zavazadla, rozloučit se a vyrazit na vlak. A jak byla cesta tam povídací, tentokrát byla spíš spací. Já moc mimo postel tvrdého spaní nemám, takže jsem spíš podřimovala. Po pěti hodinách jsme konečně dorazili na Hlavní nádraží do Brna, kde už mě čekala mamka. Pak přišlo poslední rozloučení, objetí a tím naše drážďanské dobrodružství skončilo. A k té klimatizaci, naše teorie byly zhaceny, protože tentokrát fungovala celou cestu.

A co říct závěrem? Byla to fajn akce. Ale zažila jsem už asi i lepší a není to kvůli tomu, že to byla akce nezaměřená křesťansky. Pár věcí se mi ale líbilo, kdybych je měla vypíchnout tak třeba ten celodenní výlet, z workshopů First aid, Creation and reading .pdfs, Selfdefence, z volnočasovek tandem a i přes nejistotu plavání a v neposlední řadě i naše česká parta byla fajn. Jediné, co mi chybělo byly nějaké tvořivé workshopy. Ale za tu zkušenost mezinárodní akce čistě pro zrakově postižené jsem vděčná.