Jako šátek na praporu,
Jednou vzhůru, jindy dolů.
Připadám si vlastně pořád,
Občas se stačím i zamotat.
Ty mě však máš stále rád.
I tyhle chvíle chceš se mnou ustát
A pomůžeš mi se rozmotat.
Mé mávání je často kostrbaté
A připadá mi všechno matné.
A i když se zdá
Že klesám stále níž,
S Tebou je lepší nést svůj života kříž.
A vědět, že mě nikdy neopustíš.
P.S. Malý pokus o poezii, který mě spontánně začal napadat při jedné z modliteb chval minulý týden, kdy jsem mávala praporem.
Pěkné!
Zuzi, krásné! jsem ráda, ze jsem mohla být přitom :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.