O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé šla sama do školy

2. 4. 2018 20:13
Rubrika: Ze života

Byla jsem asi v páté třídě. Brácha byl tehdy nemocný, normálně jsme do školy chodili spolu. Neměl mě kdo odvézt a tak se mnou mamka předchozí den prošla cestu s tím, že půjdu sama. Byla to pro mě premiéra hned dvakrát, protože jsem měla poprvé jít sama do školy a poprvé sama cestovat autobusem. Do školy jsem chodila do sousední vesnice.

Přišel den D. Od probuzení jsem byla docela nervózní. Mamka mě doprovodila na zastávku a za chvíli přijel autobus. S malou dušičkou jsem nastoupila a jela těch pět zastávek, které byly jindy bezstarostné, s obavami, abych dobře vystoupila, aby se nic nestalo, abych nezabloudila... Přála jsem si, aby cesta trvala co nejdýl, ale jak naschvál mi připadalo, že cesta nějak moc rychle utekla. Přece jenom to sedadlo v autobuse mi dávalo jakýsi pocit jistoty. Najednou tu byla moje zastávka.

Vystoupila jsem a vydala se směrem ke škole. Když jdu nějakou trasu poprvé, jdu ji dýl, než když ji pak chodím pravidelněji, protože dávám až moc pozor na záchytné body, abych žádný neminula, ujišťuje mě to, že jdu správně. A tak jsem oťukávala kdejaký detail, kterého jsem si třeba předchozí den ani nevšimla, protože to nebyla až tak výrazná a důležitá značka, což mě mírně znejisťovalo, ale pak jsem narazila na záchytný bod, který zase mou nejistotu uklidnil.

Měla jsem cestou přejít dvě křižovatky. Přišla jsem k první, pořádně si ji oťukala, jestli je to opravdu ta křižovatka, kterou jsem včera přecházela (jiné dvě ani cestou nebyly, ale tréma udělá své) a přešla. Když jsem přišla ke druhé a jala se ji oťukávat, přišel ke mě nezrovna důvěru vzbuzující muž. Měl hluboký hlas, táhl z něho cigaretový pach a snad i trochu alkoholu. Řekl:"Chceš na druhou stranu? Já Tě převedu." A než jsem cokoliv stačila říct, chytil mě za límec a táhl mě na druhou stranu. Když jsme přešli, řekla jsem:"Už je to dobrý, děkuji." Měla jsem strach, aby nebyl neodbytný a nechtěl se mnou jít dál. Naštěstí mi dal pokoj a odešel, důvěru opravdu ve mě nevzbuzoval. Pak jsem potkala jednu z učitelek ze školy a zbytek cesty jsme šly spolu. Nezapomenu na ten hřejivý pocit u srdce, že jsem to zvládla. A před tím mi to připadalo málem nezvládnutelné. :)

Zobrazeno 959×

Komentáře

kacarovi3

A cesta zpátky?Ta je úplně jiná,i když je to stejná cesta.Někdy stačí někoho známého potkat a hned se splete směr.

kacarovi3

Sestra má od podzimu prostorovku.Potřebuje hodně tras,které si nahrává na diktafon,protože nelze vše pamatovat.Ted se učí trasy v Olomouci.Už má na ty majáčky ten ovladač,který je ve městě nezbytný.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio