O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Sama???

Dva roky zpátky jsem nastoupila poprvé na vysokou školu. S pochybnostmi o správné volbě oboru, ale i přesto jsem šla.

První den byla sobota a všechno vypadalo, že bude dobré, mamka mi pomohla odvézt věci na kolej a strávila v Brně se mnou ještě celý ten den, i když už jsem začala s prostorovkou. Před tím, než odjela domů, jsme si zašly na víno, doprovodila mě k pokoji. Pak za ní zapadly dveře a ona odjela.

Pak se všechno začalo kazit, aspoň mi to tak přišlo. Se spolubydlící jsme si nesedly už na začátku a nesedly jsme si nikdy. Ale zatím mi to ani nepřišlo, pořád se něco dělo. Další den v neděli jsem byla natěšená na mši na Petrově s kamarádkou a pak zase prostorovka. Jen mě mrzelo, že nemám čas ani na pořádný nedělní oběd, ale i tu touhu jsem nějak v sobě udusila, aspoň jsem si to myslela. Skončila jsem s prostorovkou až k večeru. Vrátila jsem se na kolej, zavolala domů a pak to přišlo.

Sama na pokoji, spolubydla se tam celý víkend ukazovala jen chvilkově a nevypadala, že by měla zájem se víc spřátelit. Najednou šum událostí kolem mě na chvíli utichl. Tras z prostorovky na mě bylo moc, měla jsem pocit, že neumím nic. Najednou jsem zatoužila po starých zlatých časech, i když ty taky nebyly bůhví jak skvělé. A ač jsem byla zvyklá na tábory, že tam jsem sama, najednou se mi nad večeří začaly z očí řinout slané potoky. Proč jsem se tak hloupě nechala vykořenit? Pláč mi zůstal celý večer a vlastně do té doby, než jsem usnula. A tak byl můj skoro nový, bílý, hebounký polštář, co jsem tehdy v červnu dostala od našich k biřmování svědkem mých prvních slz. Ale nejenom on.

Zlý mi začal našeptávat myšlenky, že nikam nepatřím, nikdo mě nechce, do kterých bych se asi užuž ponořila. A najednou se ve mě ozvalo něco, co mi pláč na chvíli zarazilo a vím, že to nebylo ze mě:“Tak moment. Ty, že nikomu a nikam nepatříš? Tak to bys lhala.“ a najednou mi začaly hlavou prolétávat ty verše z Bible jako:“Cožpak může žena zapomenout na své pacholátko? (...) I kdyby některé zapomněly, já na Tebe nezapomenu. Jsi můj. Hle, vyryl jsem si Tě do dlaní(...).“ Najednou jsem zase brečela, ale už ne smutkem, ale štěstím. Vždyť já na NĚKOHO, kdo mě má rád jako nikdo jiný skoro zapomněla. Až jsem usla, ale přesto od té noci, kterou si Bůh použil pro sebe, něco zůstalo.

Jak jsem psala výše, se spolubydlou jsme si nesedly, obor taky nakonec k ničemu. A i když to se spolubydlou bylo takové, jaké to bylo, a na pokoji jsem si i s ní přišla sama, přesto to nebyla ledajaká samota. Kolikrát se stalo, že prostor kolem mě byl naplněný něčím, čemu se prostě samota říkat nedalo, protože to prostě samota nebyla, dával se mi poznat a pociťovat, jakou v něm mám oporu. Najednou jsem jak v nejistotách oboru, tak v osamělosti pokoje se spolubydlící chtěla trávit čas s ním v modlitbě nebo s jeho pomocí psát věci do školy a prostě s NÍM jen tak být, protože mi přišlo, že se ten rok nedržím z vlastních sil, ale z JEHO. Najednou jsem pochopila, co asi znamená:“Lépe je utíkat se k Hospodinu, než důvěřovat v člověka.“

   Věděla jsem, že to není jen pocit, že je v tom NĚKDO se mnou, ale že je to jistota, i když jsem HO třeba necítila. Pak se našly i kamarádky na oboru, se kterýma jsem se ve škole a občas i mimo školu potkávala skoro každý den, takže se dalo o starostech a radostech popovídat i s lidma, pokud kamarádi, které jsem znala odjinud nemohli. Ale opora v NĚM byla velká. Za spolubydlou jsem nemohla přijít ani s opravdu velkou starostí, kterou by člověk nejraději řekl někomu hned. Ale JEMU a domů jsem ji mohla zavolat vždycky. Zpětně vím, že ten rok stál zato, i když z lidského hlediska asi ne, ale stál za to, protože mi dal poznat, jaké to je, když se díky samotě prohloubí vztah s ním a do teď jsem za to vděčná, protože to neskončilo ten rok, ale je to do teď. Takže ani samota nemusí být osamělá.

Zobrazeno 5284×

Komentáře

IrenaT

Krasny clanek,Zuzanko!!!!! At se ti dari...

Leňouš

Zuzi, jsi borka.... díky.... :)

Klar81

To mi připomíná můj pobyt v Anglii,úplně odříznutá ode všeho, kdy jsem měla u sebe Nový zákon,tzv. Gedeonku, kterou jsem začala po večerech číst. Najednou potoky ustaly a byl tu nový život?Ano On je Cesta, Pravda a Život.Pan žehnej!

Ivka-Iva-el

Zuzi, jsi skvělá! A Pán úžasný!

Jasminecka

Zuzi, díky moc za Tvůj příběh! Naplňuje mě to nadějí...

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio