O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Člověk míní....

19. 8. 2018 23:51
Rubrika: Ze života

Vstávám v 6. Zahrada je ztichlá. Umyju obličej, vyčistím zuby, nahážu na sebe staré oblečení a spěchám na zahradu. Cestou nasypu kocourovi granule. Nabírám konev vody a mířím ke kotci od psa. Nalévám mu do hrnce vodu, pes mi zatím stihne z kotce utéct. Nevadí mi to, ať si poběhá, jen se hrozím toho, jak dlouho ho zase budu muset nahánět zpátky. Když já tu mši prostě chci stihnout na čas, i když jdu sama. Pak jdu ke slepicím a stejně jako psovi jim nalévám vodu. Na rozdíl od psa mi ani jedna neutíká. Tak a teď žrádlo. Psovi granule, slepicím žito. S krmením jsem hotová, teď ještě nějak fikaně odchytit Tedyho. Na volání ke mě nereaguje, ať je sebehlasitější. Jen slyším někde jeho dýchání. Pak se přiblíží, ale jen kus ode mě a kdykoliv se snažím o odchycení, pouteče o kus dál, jako by se mi smál. Po pár minutách téhle nesmyslné honičky rezignovaně sedám na lavičku a v duchu doufám, že se pes umoudří co nejdřív, protože bych se ráda aspoň v rychlosti stihla nasnídat a připravit k odchodu na mši. Za chvíli Tedy vesele přiběhne, sám mi podbídne hlavu. Chytám ho za obojek a on mě div do toho kotce nezavede sám. Jako by se nic nestalo, jako bychom před tím nehráli hru "slepá bábo, chyť si mě".

Odcházím zpátky do domu. Sním jogurt a jdu se oblékat. Ještě mám chvíli čas a tak si z mobilní aplikace čtu čtení na dnešní den, sice v angličtině, ale nevadí mi to. Ráda pak v kostele zjišťuju, jestli jsem texty na daný den pochopila správně i v cizím jazyce. Pak už ale opravdu odcházím. Obouvám boty, beru tašku, hůl a zamykám.

Cestou v duchu vysílám střelné modlitby, kéž by mě tak někdo vzal, bylo by to rychlejší. Vím, že dneska odpoledne je mše v Hrabyni za naši farnost. Moc ráda bych tam jela, ale vím, že se tam dostanu těžko, když jsem sama doma. Auta kolem projíždějí, občas mi podle zvuku připadá, že někdo lehce přibržďuje, ale ne, mi to nezastavuje. Někdo vjíždí do zahrady, jiný se otáčí.

Najednou vedle mě zastavuje auto, za staženým okýnkem zní hlas známé, že nejedou na mši k nám, ale do Hrabyně už teď ráno a že by mě mohli vzít s sebou, pokud chci. Hurá, touha mého srdce se plní, ani jsem to nečekala. Nabídku přijímám a nasedám do auta. A tak se nečekaně ocitám na poutním místě, ráno jsem to ještě netušila.

Mše byla krásná. Byla jsem vděčná známé, že mě vzala. Ani netuší, jakou radost mi udělala. Cestou zpátky jsem si vyzkoušela, jaké to je lovit kešku v geocachingu. Jedna členka naší pětičlenné poutnické výpravy to provozuje a tak mě nechala ji najít. Byl to krásný, neplánovaný výlet.

Zobrazeno 738×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio