Oběť

I když nevidím, mám "kliku" na oční potíže jako jsou záněty a bolesti při změnách počasí. A nejspíš budu celý život.

Moc jsem si na to nikdy nestěžovala, tak nějak jsem se to snažila brát jako realitu. Ale každý džbán trpělivosti jednou přeteče. Za tyhle dva měsíce těch bolestí bylo víc, než by se mi úplně líbilo a nic příjemného to taky nebylo. Snad poprvé jsem výrazněji pocítila, jak toho začínám mít tak akorát dost a děsím se toho, že mě to bude provázet celý život.

Nakonec jsem skončila u oční s verdiktem zánětu, o kterém jsem já neměla ani tušení, protože to jako zánět neštípalo. Šla jsem tam s nadějí, že mi dá něco lepšího na to mé oko "rosničku", než je prášek od bolesti. Nedala, ale i tak jsem si ty dva týdny na ATB užívala, protože když beru ATB, oko netuší, že se kolem něj s počasím něco děje.

Předminulou sobotu jsme jely s kamarádkou na bdění s modlitbami za uzdravení. Nějak ty potíže s okem na mě zase padly, to, jak už mi prostě docházejí síly, jak už to nedávám. A tak jsem šla a odevzdala to v přímluvné modlitbě. V průběhu modlitby mi hlavou pořád dokola létaly slova z Bible z Lukášova evangelia, když se Ježíš modlil na Olivové hoře. „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň."

Najednou jsem věděla, že tyhle dva týdny s ATB jsou pro mě Getsemany, kdy mám sice docela pokoj, ale pak vím, že se to zase vrátí. A taky jsem pocítila, že ten kříž nenesu sama, že ho neseme dva, já a Ježíš. Najednou jsem se přestala bát toho, až se zase vrátí všechno do starých kolejí, dostala jsem zase sílu jít dál. A moje biřmovací kmotra mi dodala odvahu tím, že mám aspoň důvod to za něco obětovat.

Jsem ráda, že jsem to v přímluvné modlitbě mohla odevzdat.