ICC weekend aneb První cestování do zahraničí naslepo

Celá akce se v podstatě plánovala přes messenger, protože jsme každý úplně z jiného konce ČR a dohromady bychom se nesešli asi nikdy.  Nejdřív jsme chtěly jet jen já s Pájou, nakonec jsme se rozhodly, že dáme vědět pár našim známým, jestli by někdo nechtěl jet s námi. Nakonec jsme se sešli čtyři. Já, Pája, Martin a Lukáš. ICC weekend se konal v Belgii, v Antverpách.

Já se ještě ve čtvrtek vrátila domů z Brna pro věci a v pátek jsme v půl šesté ráno vyjely s Pájou z Ostravy vstříc Praze a prvnímu leteckému dobrodružství naslepo. Na pražském nádraží nás čekali dva asistenti, kteří nás odvedli na zastávku autobusu jedoucímu k letišti. Cestou se pokoušeli najít ještě Martina a Lukáše, jenže bez výsledku, takže jsme jim daly vědět, že se budou muset doptat a nějak se za námi dostat. Nakonec jsme se všichni čtyři šťastně sešli, byť Martin a Lukáš přišli každý zvlášť, protože Martinův "ulovený člověk" nepochopil, že Lukáš patří taky k němu, takže lukáš si musel "ulovit" jiného průvodce. Po tomhle menším nahánění už šlo všechno jak po drátkách. Za chvíli přijel autobus, do kterého mi pomohla paní jedoucí do Texasu.

Cesta trvala asi půl hodiny. Pak jsme udělali známé uskupení do podoby vláčku a zařadili se všichni za Páju, která z nás viděla asi nejlíp. Přešli jsme cestu a pak přišla otázka, jak se dostat na letiště. Mě napadlo použít VPNku a neudělali jsme špatně, jasně, že vchod byl ozvučený navigačním majáčkem. S pomocí VPN jsme si našli i informace, kde jsme pánovi za okýnkem dali vědět, že máme objednanou asistenci. O chvíli později si už pro nás přišel sympatický asistent, který nás převedl všemi těmi kontrolami až k bráně s tím, že přijde, až letadlo přiletí a pomůže nám dovnitř. Ta třičtvrtěhodinka byla tak akorát dobrá na to, aby se začaly řešit nejrůznější věci od ulítlostí až po očekávání, jaký celý ten víkend bude. Já mezi tím zblajzla poslední kus řízku s chlebem. Za třičtvrtě hodiny se opravdu náš milý pan asistent objevil a doprovodil nás do letadla.

Letušky byly moc milé, udělaly nám speciální instruktáž ke kyslíkovým maskám ATP., prostě celou instruktáž osobně, kterou ostatní vidí na obrazovce. A pak přišlo to očekávání, kdy už konečně vyrazíme. Najednou se zaply motory a letadlo se dalo do pohybu. Ta doba, než vzlétnem nám připadala nekonečná. A najednou letadlo nabralo předletovou rychlost a za chvíli už vzhůru do oblak.

My, co nelétáme tak často, jsme byli trošku nervózní, přece jenom být ve vzduchu je něco jiného než stát pevně na zemi. Celou cestu mě zlobilo pravé ucho, tak jsem to zachraňovala bonbóny. Pak jsem otevřela sušený ananas, do kterého jsme se pustili všichni.

Cesta utekla docela rychle a za chvíli už jsme začali přistávat v Bruselu, kde na nás opět čekal asistent. Přivedl nás k vozítku podobnému golfovému vozíku a aby se s náma nemusel tahat přes celé letiště, kus nás převezl. Pak nás doprovodil do příletové haly, kde už si pro nás přišli lidi z organizačního týmu víkendu. Jeli jsme půl hodiny vlakem do Antverp, kde jsme si v tamním nádražním bufetu dali něco malého k jídlu. Pak už jsme se pěšky vydali k místu, kde se celá akce konala.

Na recepci jsme každý obdrželi visačku, já s bonusem karty ke dveřím pokoje. Kluci spali na pokoji spolu, já s Pájou jsme byly ze záhadných důvodů rozdělené každá na jiný osmilůžák, naštěstí vedle sebe a na stejném patře.

Po ubytování jsme si já a Liv z Anglie prošly s jednou dobrovolnicí prostory a skončily nakonec povídáním si na pokoji u kluků.

Pak už byl tak nějak čas na večeři (na polévku a toasty) a po nich následovaly volnočasovky. Já s Martinem a Lukášem jsme skončili na board games, následně i všichni tři nad hrou Scrabble.

Pak byla klasická večerní party jako na každém ICC, já skončila u jedné skleničky vína a po půlnoci se vydala do říše snů.

 V šest ráno jsem se probudila a vypravila se na záchod. Samozřejmě, že jsem visačku včetně karty nechala na pokoji. Když jsem se vrátila, byla jsem nemile překvapená, že jsou dveře zamčené a tak jsem chtě nechtě musela zaklepat. Liv z Anglie už naštěstí nespala a otevřela mi. Po snídani, u které jsem si povídala o polské neviditelné výstavě s Rokem z Polska nastalo první rozdělování do workshopů. Já a pája jsme šly na echolokaci. Tenhle workshop se mi líbil, docela se mi dařilo. Vedoucí workshopu byl překvapený, že i když mám slabý click, umím ty předměty najít docela dobře. Hledali jsme hrnec, skleničku, talíř a vázu. Po těstovinách, které byli pro sobotu naším obědem, jsme se rozdělili na další workshopy. Já a Pája jsme měly osobní vzhled, kde jsme se učily, jak si udělat make-up bez zrcátka. Bylo to zajímavé, taky se mi dařilo.

Pak následovalo další volnočasovkování, opět já a Pája jsme šly na prohlídku Antverp. Já šla nejdřív s dobrovolníkem Leem a Abdalem z Belgie. Byli jsme u katedrály Panny Marie, u muzea diamantů a dalších zajímavých věcí. Výklad se mi líbil, spoustu podstatných historických informací. Zpátky jsem šla s Tess (dobrovolnicí)  a mojí jmenovkyní z Polska.

Po návratu nastal čas na večeři, rybí prsty se špenátovou bramborovou kaší. Barva té kaše mohla vypadat zajímavě, ale chuťově..... dobře, snědla jsem to, ale dobrovolně bych si to doma neudělala. Pak přišla závěrečná party.

Já si koupila víno, kluci nějakou Fantu a chtěli jsme se vydat na terasu. Zamířili jsme tedy do prvního patra a bloudili tou ztichlou chodbou a místnostmi. Nakonec jsme ji našli, jenže zabarikádovanou stoly. Po drzém poodsunutí stolů jsme zjistili, že ani nejde otevřít a tak jsme se vydali zpátky do hluku party. Pak jsme se já a Lukáš rozhodli prozkoumat čtvrté patro, kde byly naše pokoje, jestli se na některém z nich nenajde nějaká zajímavá skupinka bavící se o nějakém zajímavém tématu. Štěstí jsme neměli, ale pak jsme dostali ulítlý nápad. Už v popisu toho místa, který nám přišel pár dní před akcí mailem jsme věděli, že tam jsou točité schody, které budou z bezpečnostních důvodů uzavřené. A nás nenapadlo nic lepšího, než je najít. V tom jsme byli úspěšní a našli jsme je zablokované dřevěnou zábranou. Mě napadlo prozkoumat holí jak je ta díra schodištěm hluboká. A najednou jsem ucítila, jak mi někdo zezdola za hůl tahá a směje se. O patro níž stál nějaký pán (jasně, že někdo z organizátorů) a bavil se tím. Nakonec ji přece jen pustil.

Nakonec jsme se vrátili do víru party. Já si koupila Fantu. Za chvíli za mnou přišla jedna holka z mého pokoje, jestli bych ji na ten pokoj nedoprovodila, že zapomněla peníze. Lukáš šel se mnou. Vůbec jsem netušila, že ta holka je na stejném pokoji. Pak jsme ji doprovodili ještě dolů a k baru, kde jsem si já koupila ještě skleničku vína a něco k půl jedné jsem to zabalila a vydala se do postele.

Další den, po sbalení věcí a snídani, bylo poslední rozdělování do workshopů. Já a Pája jsme na workshopu opět skončily spolu. Šly jsme na workshop s názvem Tech-touch, kde jsme se bavili třeba o Robobraille (službě, která vám neaccessible .pdf převede do accessible podoby třeba), blbli s Google home repráčkem a s Alexou od Amazonu a porovnávali, který je lepší, bavili se o netflixu, testovali aplikaci Be my eyes (kde zavoláte a přepojí vás to na dobrovolníka, který vám pomůže s tím, na co vám stačí, aby na to třeba i na dálku přes kameru někdo jenom kouknul).

Pak byl poslední oběd. Po něm už se pomalu začali účastníci rozcházet a jen se čekalo, až bude čas jít na vlak a tak různě. My čtyři z Česka jsme se bavili s Evelyn z Holandska a Abdalem z Belgie, byl to docela ulítlý rozhovor, kdy oni nás učili slova holandsky a pak nám předváděli belgický a holandský akcent a tak podobně. :)

Pak už nastal čas jet vlakem na letiště, kde jsem zjistila, že Brussels airlines mi neposlalo boarding pass. Naštěstí Pája měla od nás všech čtyř boarding passy v mailu. Zase se nás ujaly milé asistentky. Mě začal pípat batoh, ale po otevření a kontrole bylo všechno v pořádku. Zase nás vozítkem odvezly před bránu. Tentokrát jsme přijeli s ještě větším předstihem než před tím. Dostali jsme na cestu obrovský balík šunky a chleba (jak jsme pak zjistili, byl to sladký ginger bread), takže skončili jsme u toho, že po první téhle kombinaci jsme jedli už jen holou šunku. :)

Najednou za námi přišel zaměstnanec letiště s otázkou, jestli letíme na Maltu. Po naší záporné odpovědi a že letíme do ČR zavolal do Brussels airlines a přišla pro nás paní, která nás odvedla ke správné bráně, protože ta se za tu dobu změnila, čehož jsme si nemohli všimnout, když to bylo na obrazovce. Pak nám zavolala i asistenci, která nás odvedla do letadla. Když jsme přistáli v Praze, pomalu se blížila půlnoc. Já, Pája a Lukáš jsme s pájinými rodiči zamířili na hotel, Martin k sobě na intr.

Další den, po výborné hotelové snídani šla pájina mamka s Lukášem na autobus, Pája si šla něco zařídit a já čekala na pokoji. Když se pájina mamka vrátila, vypravily jsme se na nádraží, kde za námi po chvíli přišla i Pája s taťkou. A pak už přišel jen rychlý oběd v Burgerkingu a cesta domů. A abych došla k závěru záhady ztracených boarding passů, tak reklamní maily od Brussels airlines mi chodily normálně do doručených, zatímco oba boarding passy jsem při tříhodinové cestě domů vlakem objevila v newsletterech. Netušila jsem, že by mi nějaké měly přijít mailem, protože mi ten páteční Pája přeposlala.

Byla to super akce a jsem ráda, že jsem se něčeho takového mohla účastnit. Už bych se ani nebála cestovat sama.