Když čte člověk z hlasu bolest

Když čte člověk z hlasu bolest

Tento článek má být vyjádřením obdivu a poděkování jednomu člověku. Známému, neznámému?

   Na tom nezáleží. Seznámila nás bolest, snad tohle je jediná věc, které jsem téhle „nemilé paní“ vděčná.

Že jsme kilometry daleko? Ani na tom nezáleží.

Tenhle člověk, jehož je bolest denním chlebem mě učí. Jindy je silná, jindy slabá, rozhodně je ve větší míře, než ta má a ještě celá půlka těla. Přesto, i když mu dobře není a mě shodou náhod taky ne, vyslechne, povzbudí, poradí a sám se taky sdílí. Dokonce, když cítí, že se ve zdrcení začínám topit, nemá problém mi tvrdšími slovy „uštědřit facku“ na probrání. Přitom on by měl být ten, kdo by potřeboval útěchy víc, než nějaká Zuzka, kterou tři až pětkrát do měsíce zaskočí hlava, byť krutě, ale je to o dost lepší než paralizující bolest v půlce těla trvající každý den.

   Učí mě bojovat, učí mě, že není nic špatného na tom se zastavit, když je bolest moc silná a jak sám řekl, nikdo nemůže prožívat bolest druhého, jen si ji zkoušet představit. A nemusel by nějaké Zuzce z horní dolní někde z ČR vůbec pomáhat, přesto to dělá. Včera jsem poprvé dostávala hlasové zprávy, ze kterých se dala opravdu číst bolest, nebylo to jednoduché. Snažila jsem se mu, tak jak on mě za poslední dobu tolikrát, naslouchat. Přesto to mám pocit, že to jako díky nestačí.

   Za takové věci se těžko hledají slova díků a kolikrát jsem mu už řekla obyčejné „thank you“, přesto mi to připadá tak prázdné, suché, když s někým sdílíte stavy, kterým porozumí jen ten, kdo podobné prožívá.

   A tak děkuji. Děkuji Bohu, že mi ho poslal do cesty a že je mým „lidským průvodcem“ na téhle pouti, při které jste jednou dole, jindy nahoře. A děkuji jemu, že i ze svého mnohdy hádám nedostatku fyzických a psychických sil dává tolik mě, holce z vesničky z ČR, aniž by mě kdykoliv viděl a zná mě jen z chatů, statusů, komentů.

P.S. Ačkoliv je internet plný nástrah, zrovna z tohohle člověka byste poznali, že nekecá. A je to jen o psychické opoře, o vyslechnutí, o ničem jiném.

P.P.S. Kdybych měla možnost mu poděkovat osobně, udělala bych to.