Probouzím se někdy uprostřed noci. Dívám se na telefon, kolik je hodin. Teprv za deset dvě? Co budu tak dlouho dělat? Vím, že usnout už nemám šanci. Včerejší bolestné utrpení neskončilo a pokračuje dál, vzbudilo mě to.
Dům je úplně stichlý. Celá rodina spí. Cítím, jak bolest občas planě vypadá jako na ústupu a pak se zase zvedne jako vlna. Kdy už tohle skončí? Říkám si. Teď Už vím, že s pauzami nikdy, až tam, v nebi, už nic takového nebude. Kdybych se mohla podruhé narodit, tahle bolest by byla věcí, které bych se ráda zbavila, prázdno před očima mi ani tak nevadí.
V tom tichu vnímám samotu daleko víc, samota v bolesti je dost specifická. Jak ráda bych byla za chytnutí za ruku, pohlazení po čele, obejmutí nebo snad jen křížek na čelo, slova by ani nemusely být. Do očí se mi derou slzy, ale ty teď nemůžu chtít, nemůžu brečet, bylo by to horší a tak se je snažím zaplašit. Přemýšlím, jak asi zvládnu následující den, který už pro mě začal v tak hluboké noci. Musím se dostat k holiči, ale v jakém stavu? A půjde to vůbec?
Najednou, snad zrakem srdce vnímám neuvěřitelný pokoj. Hledím na kříž. Úplně sama v tom nejsem, ON taky prožíval utrpení, jeden kříž s Ježíšem mi dokonce visí nad hlavou. Neříká nic, přesto vím, že tu je pro mě se soucitem.
A tak Ti Bože děkuji, že skrze tuhle bolest můžu vnímat tak hluboké spojení s Tebou. Snad to vnímám i jako jakousi cestu, na které se mi prohlubuje vztah s Tebou, i když to bývá vždycky kruté.
P.S. Tohle se stalo ve čtvrtek.
Moc pekne, dekuji.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.