Není rom jako rom

Zapovídala jsem se na návštěvě, což nebylo v plánu a zase nestíhám. Naštěstí jsem si prozíravě sbalila kufr i batoh už před tím, takže obě zavazadla můžu jen co přijdu na kolej vzít a jít na autobus domů.

Pospíchám, a jak dávám pozor jen tak napůl, stihnu zakopnout o obrubník a padám. Hůl mi vypadne z ruky a spadne opodál. Pomáhá mi na nohy nějaká paní a zjišťuje, co se stalo, naštěstí jen pořádná odřenina kolene, protože krev trochu prosákla i přes látku oblečení. Podává mi hůl a já už tentokrát o poznání pomaleji pokračuju směr tramvajová zastávka. Neeeee, jedna tramvaj mi zrovna ujíždí, super. Tak čekám na další, naštěstí přijíždí zanedlouho. Nastupuju.

Když pak vystoupím, zjišťuju, kolik je hodin. Ne, já jsem se neměla dívat. Když půjdu sama, je otázka, jestli to stihnu, když přece jen mi to trvá trochu dýl, ale když by mě cestou potkal někdo, kdo by mě tam přímo odvedl a já se nemusela soustředit na cestu, určitě stíhám. No nakonec riskuju a jdu sama. V duchu počítám s tím, že se když tak přemístím na vlak.

Když vylezu z podchodu, potkávám nějakou paní s dcerou, nabízejí mi pomoc, i když vůbec nejdou na autobus. Podle hlasu té ženy jsem si skoro na sto procent jistá, že se jedná o romku. Familiérně mě chytá v podpaží a jdeme, holka asi tak 13 let podle hlasu mi lehce pomáhá řídit kufr.

Když dorazíme na nádraží, říkám jim, že mě stačí odvést jen k okýnku, že už si to domluvím a odvedou mě k autobusu. Paní však jinak nedá a ptá se, kam jedu. Doprovodí mě až k autobusu a upozorňuje řidiče, že mě přivedla, bere mi kufr a já v duchu doufám, že mi ho odnáší do zavazadlového prostoru. Slyším zvuk pokládání, takže jo, dala ho tam. Pak mě odvádí ke stewardce, říkám jí číslo jízdenky. Dostanu číslo sedadla a stewardka, protože si nejdřív myslí, že se s paní známe se ptá, jestli mě tam odvede a nabízí jí, že mě tam klidně odvede sama. "Klidně mě tam můžete...." chci začít říkat stewardce, ale paní:"Jo, já ji tam zavedu." Pak stewardka zjišťuje, že se vlastně neznáme a i když už tam má dalšího zákazníka, volá na tu ženu:"Já bych ji tam ale odvedla, já jsem si myslela, že se znáte." Žena na to neříká nic, doprovodí mě k sedadlu a ještě upozorní spolucestujícího, že nevidím. Rozloučíme se a ona odchází.

Není rom, jako rom. Nikdy jsem s nimi neměla problém, pokud se ke mě chovali slušně. Tahle paní mě překvapila a hodně, takovou vstřícnost jsem fakt nečekala. Připomnělo mi to úryvek z Bible o samaritánovi a zraněném.