O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Nesuďte knihu podle obalu aneb nNikdy nemůžete být v kůži toho druhého

"Cože? Tebe bolí hlava? Dneska bolí hlava každého. To máš ze stresu, málo piješ, jo, máš to od zad. A co jako od vyšetření na neurologii čekáš? Obyčejná migréna. Moc to řešíš, jsi přecitlivělá." takové a podobné názory jsem občas slýchala od svého okolí.

Na DVTV byl rozhovor týkající se vytíženosti a zneužívání rychlé záchranné služby. V rámci rozhovoru byl puštěn úryvek jiného rozhovoru se záchranářem, který tvrdil, že více než polovina výjezdů je zbytečných, jako příklad uvedl dvacetiletého chlapce, který si kvůli spáleným zádům zavolal záchranku. Dobře, možná banalita, chápu to. Ale už podle hlasu mi tenhle pan záchranář zněl dosti vyhořele a tak arogantně, až bych se s ním bála jet. Říkám si, taky by mě odmítnul, kdybych si ve svých 24 letech zavolala záchranku, jen proto, že mě bolí hlava? OK, teď do tohohle článku nepočítám svoje postižení. V daném rozhovoru bylo řečeno, že podle telefonátu se dá těžko soudit, jestli je bolest břicha jenom bolest břicha a nebo infarkt.

Chápu, že záchranná služba je vytížená, ale slovo zbytečný výjezd je relativní. Pro toho daného člověka je zrovna to, co prožívá, to nejhorší a nikdy nemůžeme soudit, že to není tak strašné jak si myslí, nikdy nejsme v jeho kůži.

Tohle mě asi půl roku učí jeden můj lidský průvodce na téhle bolestné pouti A nejen on, ale i sama bolest. Možná tahle věta zní jako úlet:"Dneska nejdu do školy, bolí mě hlava." Ale už teď vím, že existujou dvě kategorie bolesti bolest snesitelná a bolest nesnesitelná. Beru ji jako nepřítele, ale i jako učitele. Učí mě neodkládat věci napotom, učí mě trpělivosti, učí mě nevidět svět a jejich problémy černobíle/zjednodušeně, mít hned teorii, proč to tak je, když nejsem v jejich kůži. Učí mě si jen tak lehnout a odpočívat. Neříkám, že všechny tyhle její lekce ovládám, z daleka ne a mám se ještě co učit, i kdybych z ní vyvázla. Každopádně některé její lekce jsou opravdu lekcemi. 

Možná z téhle dlouholeté návštěvy mezi lidmi s chronickou bolestí vyváznu, možná taky ne. Kdoví? Každopádně jsem připravená na obě možnosti, protože tělo je jedním velkým, někdy bolestným, přesto krásným tajemstvím.

A tak tě Pane prosím, ukaž mi, kdy mám mluvit a kdy mlčet, abych nesoudila lidi podle toho, co si myslím a zbytečně je svými úsudky neranila a abych okolní svět neviděla černobíle, jak se mi na první pohled může zdát. Amen.

Zobrazeno 788×

Komentáře

slu-nicko

Drž se, Zuzi.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio