O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Chiara Luce? A proč?

6. 11. 2019 15:12
Rubrika: Nezařazené

Na popud Ann09 jsem se rozhodla napsat článek o tom, proč jsem si vybrala takovou biřmovací patronku, jakou jsem si vybrala. A taky to souvisí se slavností všech svatých.

Poprvé jsem se s Chiarou Luce setkala na celostátním setkání mládeže Ve Žďáru v r. 2012. Měli jsme možnost slyšet mluvit její rodiče o jejím životě, o hloubce její víry a o tom, jak dokázala smrtelnou nemoc, na kterou ve velmi mladém věku zemřela, přijmout. Už tehdy mě zaujala.

V r. 2014 jsme v naší farnosti dostali možnost účastnit se příprav na svátost biřmování a v r. 2015 k ní přistoupit. V patnácti jsem se necítila na to, abych tuto svátost přijala, ve dvaceti už ano a taky mě povzbudila kamarádka, která se ptala, jestli na přípravy budu chodit. Nakonec to byla možnost i jak se mimo jiné vidět každý víkend s kamarádkou, když už jsme obě byly na střední a na častá setkání nebylo moc času. Takhle jsme je trávily i jak by se řeklo smysluplně.

Jak tak ubíhalo jedno setkání za druhým, najednou tu byl čas na to přemýšlet nad tím, jakého biřmovacího patrona zvolit. Nabízelo se mi několik možností, protože světců bylo oblíbených víc. Sv. Heřman, sv. Zdislava a bl. Chiara Luce Badano. Sv Heřman se mi líbilsvou skromností, pokorou, příjmáním všech ústrků, které se mu v klášteře děly kvůli jeho nemoci. Sv. Zdislava svým životem a po technické stránce, že mi ji mamka dala jako druhou křestní patronku, ale nebyla uvedená v křestním listu. A Chiara, jak už jsem zmínila výše příjmáním těžké nemoci, v podstatě bezvýchodné situace a taky mi byla blízká věkem a tím, že její příběh se stal poměrně nedávno.

Po dlouhém přemýšlení, modlení se, jsem si nakonec zvolila Chiaru Luce. Prostě mi tak nějak byla blízká.

Jak moc mi má být blízká jsem začínala zpětně zjišťovat o čtyři roky později.

Jak už jste si asi z článků všimli, bojuju. Bojuju s bolestmi. Zhruba od šesti let jsem jednou za čas mívala bolesti oka, dalo se s nimi fungovat, z počátku bez prášků, pak už se to muselo občas zaplácávat práškem. Všichni mě uklidňovali, že to jsou pooperační bolesti, reakce na změny počasí. Ano, odpovídalo by to tomu, kdyby se bolesti nezhoršovaly, nenabíraly na intenzitě a nebyly častější. Pak už to nebylo jen oko, ale i spánek a ucho, kam mi to občas dalo silnější ránu při stálé bodavé bolesti. 

A tak před rokem začal můj kolotoč po doktorech, protože bolesti dospěly snesitelného vrcholu a nic z mých dostupných zbraní nezabíralo,  až mi byly předepsané pravidelné prášky, kterým kdoví, zda kdy bude konec. Najednou jsem stála před dilematem brát či nebrat? Z příbalového letáku prášky vypadaly děsivě. Nešlo se nezeptat, proč já bych měla mít další komplikaci (není to obyčejná migréna), když ještě nevidím? Vzpomínám si na ten den, kdy jsem po dostání první krabičky prášků a doma u PC přečtení si malého kousku příbalového letáku znechuceně zaklapla notebook a radši se šla projít. Zatím jsem chtěla předstírat, že mě se ty prášky vůbec netýkají a celá nemoc moje nemoc není. Odpoledne jsem měla jet do Brna.

Když jsme se odpoledne sešly s mamkou v Ostravě, na její otázku, jestli jsem si vzala tabletku, jsem jí řekla se zdánlivým klidem:"Ne a vezmu si ji až večer." Pak jsem se ale rozbrečela a celé to nadělení jí řekla. Absolutně mi nedocházelo, že věta:"Až Vám budou docházet tabletky, zavolejte si," znamená:"Budete ty prášky brát nikdo neví jak dlouho." Naštěstí tu nadílku neměla možnost vidět, protože jsem ji měla zahrabanou někde v kufru a vidělaji, až jsem se vrátila. Taky byla její spontánní reakce:"Neber to." V duchu jsme však obě věděly, že není zbytí. A tak jsme žal zalízaly ledňáčkem. 

Pak večer na koleji jsem konečně v přítomnosti kamaráda dostala odvahu dočíst celé příbalové letáky. A pak jsem to rezignovaně udělala, když kamarád odešel. Se slzami jsem vytáhla první platíčko, v duchu si řekla, že už jsem dneska dost dlouho předstírala, že se to týká někoho jiného, k tomu přidala "Děj se vůle Boží" a spolkla první tabletku. Lehla jsem si a dobře jsem udělala, protože za chvíli se se mnou začal točit celý svět.

Pak jsem ale zjistila, že ač to není dobré, prášky jsou v podstatě mojí záchranou a nic jiného, než tuhle nemoc příjmout ze všemi důsledky mi nezbývá. Je to těžké, některých věcí se musím vzdát, ale s Chiařinou přímluvou se to snažím nějak zvládat, s přijetím některých věcí v duchu ještě pořád bojuju, třeba s tím pocitem prohrání, kdy si vezmete silný prášek od bolesti, o kterém víte, že vás vysvobodí, ale v duchu máte pocit, že jste slabí a vzdali jste to. A pak přemýšlíte nad tím, jak moc nebo málo člověku stačí, aby slevil ze svých nároků a k takovým prášků se uchýlil.

A tak Ti Bože děkuji za takovou přímluvkyni, se kterou jsi mi dal možnost seznámit se a poslal mi ji do cesty. A men.

Zobrazeno 1567×

Komentáře

An09

Děkuju Ti Zuzi, jsi statečná, slibuju modlitbu!!

dromedar

"třeba s tím pocitem prohrání, kdy si vezmete silný prášek od bolesti, o kterém víte, že vás vysvobodí, ale v duchu máte pocit, že jste slabí a vzdali jste to"

WTF? Když někdo trpí silnými bolestmi, brát prášky, které od nich ulevují, přeci není žádná slabost. Je to jako každý jiný lék - lékařský prostředek když ne odstraňující, tak alespoň zmírňující stav "nezdraví". Ke zdraví rozhodně nepatří nesnesitelné bolesti a je správné od nich nemocným pomáhat (resp. si od nich jako nemocný nechat pomáhat).

zuzankie

Ono je to možná i výchovou, člověku je pořád vtloukáno, že moc léků je zlo, tak si pořád říkám, když to přijde, že vydržím jen na těch prášcích, co beru pravidelně, že se bez toho extra silnějšího obejdu a když to nedám, tak mě to zbytečně mrzí, protože je to asi příliš vysoký cíl? Nevím.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio