O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Rok války za mnou

19. 3. 2020 13:39
Rubrika: Nezařazené
Objevila jsem ji v kalendáři v telefonu náhodou. Poznámku, že přesně před rokem jsem byla na MR mozku. Tak už je to rok. Rok a kousek, kdy se věci daly do pohybu, za chvíli to bude rok, co dostávám svůj příděl práškového dopingu. Ještě před rokem by mě nenapadlo, že na pravidelných prášcích skončím, zrovna já, i když jsem o tom slyšela při podezření na tuhle diagnózu od své praktické, pak od souputníků. Radši si už ani nepřipouštím, kolik těch krabiček ještě bude. Přesně před rokem si oba rodiče, což mě dostalo, že oba, vzali dovolenou. Popravdě, nervozita u nás panovala už tři dny před osudným vyšetřením. Nebyl to fajn pocit, když vy sami jako pacient jste nervózní a klid nenaleznete ani u svých rodičů, na které nervozita taky padla. V den vyšetření mě bolela hlava, jak nejvíc mohla. Na jednu stranu jsem to vítala, protože jsem věřila, že se konečně ukáže pravda a já nebudu simulant, na tu druhou stranu provrtávání lebky immer wehre, na které jsou všechna klasická analgetika krátká, brrrrrrr! Proto jsem se noc před tím taky nevyspala. Měla jsem v nemocnici chuť říct, jestli by si mě tam nemohli rovnou nechat, že už to prostě nedávám a že už toho mám plný brejle. Nakonec jsem to neudělala. Vyšetření tehdy neukázalo nic moc převratného. Jen mě poslalo na ORL, kde nic s mojí záhadnou hlavou nezmohli. Naštěstí moje empatická neuroložka, za kterou jsem vděčná Bohu, že mi ji poslal do cesty a jí, že i když jsem u ní bolest nikdy neměla, přesto mi věří a zachránila mě, i když je to neviditelné se mi snaží všemožně pomoct ať už léky, jinými postupy jako např. rehabilitace, které moc nepomohly, ale za pokus to stálo nebo tím, že mi napíše potvrzení do školy. Byla to fakt úleva, když jsem zjistila, že se mi začíná blýskat na lepší časy. Náš původní optimistický cíl byl zbavit mě záchvatů úplně, ten se změnil na udržet záchvaty tak jak jsou, alespoň prozatím. Ten rok bych taky nezvládla bez opory. A tak děkuji mamce za každý přinesený čaj až k posteli, když mě to chytlo. Za snahu mi porozumět, i když tahle nemoc je fakt na kočku někdy a kdo nezažil, nepochopí, ale cením si fakt toho, že se o porozumění snaží. Za pohádky mojí jedenáctileté sestry a za její společnost, když to na mě přijde. Za modlitby známých a neznámých. Za empatii mých přátel. A Bohu za to, že o osamělých probdělých nocích slyšel moje nářky o tom, proč zrovna já, kdy už to skončí a že už to prostě nedávám a jak s tímhle můžu ještě žít. Za to, že mám podporu i od sestřičky z mého oblíbeného kláštera. Když jsem jí po prvním pokusu o snížení dávky napsala, že se mi to vrátilo, napsala mi tehdy:"Bojuj po boku Panny Marie a Ježíše." A já chci bojovat, protože vím, že na to nejsem sama. Za to, že se mamce můžu svěřit i s tím, že je to někdy hrozně těžké si nepřipouštět strach z dalšího záchvatu, když prostě člověk ví, že je to skryté, ale je to s ním při každém letmém píchnutí toho hrotu v hlavě a že to občas bouchne jako sopka, protože ani medicína není všemohoucí a občas ani ona proti spouštěcímu faktoru nepomůže. A pár slov závěrem: Milá bolesti, zhruba 18 let jsme spolu bojovaly, tys měla převahu a já se proti tobě protloukala, jak jen to šlo. Teď se spolu utkáváme devatenáctý rok, už to konečně vypadá, že mám převahu nad tebou já. A taky na tebe nejsem sama. A tak ti přeju, abys byla co nejmíň a moje úplně nejtajnější přání je takové, že kdybys třeba jednou odešla úplně a já už bych tě nemusela tlačit do kouta, taky by mi to vůbec nevadilo. P.S. A teď malá prosba o modlitbu. V létě, až bude teplejší počasí jdu znovu do pokusu snížit dávku. Tak prosím o modlitbu, aby se to tentokrát povedlo a aby na to nervový systém nepřišel. P.S.2. Tady je jedna písnička, která mě držela nad vodou vedle několika křesťanských a mě se líbí. https://www.youtube.com/watch?v=MzfAatI380k
Zobrazeno 488×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio