¨Všechno zlé je k něčemu dobré

Někdy touhle dobou bych už se pomalu někde v Českém Těšíně chystala do postele, abych nabrala sil do dalšího dne, kdy by byla zahájena pěší pouť do Czenstochowe. Ale z důvodů, které asi všichni tušíte (ano hádáte správně Covid19), se letos pěší pouť nekoná. Ale aspoň poutní mše v Czenstochowe se příští týden uskuteční.

Před rokem vůbec nebylo do poslední chvíle jisté, zda půjdu. Srdce velelo:“Určitě jdi“ za to mozek prohlašoval:“Jsi nezodpovědná, měla bys být opatrná, aby na tebe nepřišel záchvat.“ Ale touha poděkovat za všechna dobrodiní a slet událostí, který se stal tehdy dva roky zpět po mé první pěší pouti, byla neodbytná. A tak jsem přece jen šla, i když to pořád bylo takové, že tělo úplně stále nevědělo, co si s tou novou látkou počít, jak jsme každý individuál, protože jsem léky brala krátce a zkrátka jsem na ně nebyla stále úplně zvyklá. Nebylo to pořád takové, jak bych si představovala.

Věřila jsem ale, že to snad nepřijde. Dbajíc své nové diagnózy jsem často pěší chůzi střídala za jízdu autem. Všechno šlo jak po drátkách až do předposledního dne, kdy to přišlo. Ano, byla tady, intenzivní bodavá bolest z čela a oka jdoucí do spánku, někdy až k uchu. Chvíli jsem váhala, zda nejít s ostatními do té doby, dokud to půjde, ale vyčerpání z bolestí probdělé noci bylo silnější. A taky jsem nevěděla, jestli náhodou nespolknu silné analgetikum, které mě nutí ke spánku. A tak jsem raději většinu cesty absolvovala autem. Cestou se mi honily hlavou myšlenky, že to mamce komplikuju, že pro mě musí jet, že asi skutečně doma měli pravdu, když říkali, že jsem nezodpovědná, ale na druhou stranu stalo se to až předposlední den a taky jsem bojovala s přijetím, že člověk nefunguje tak jak by chtěl a nemůže fungovat jako dřív.

Někdy kolem desáté hodiny ranní jsem onu osudnou tabletku spolkla. V autě seděla jedna žena. V tom stavu, kdy už je člověk vláčný, touží jen po tiché existenci a na otázky či případné zárodky pro zahájení konverzace odpovídá jen nepřítomně“Hmm, hmm“ mi začala povídat příběh o klukovi, který se léčí s duševní nemocí získanou užíváním drog v léčebně. O tom, jak si ho bere domů na návštěvy. O tom, jak ho navštěvuje a jak to má v rodině těžké. Ačkoliv jsem ten příběh vnímala napůl, přesto mi nějak zůstal v mysli a na neznámého kluka jsem si i po pouti vzpomněla v modlitbě, ani jsem nevěděla proč.

Asi za 3 měsíce mi přišla zpráva na messenger od oné ženy z auta. „Pamatuješ si na to, jak jsem ti vyprávěla o tom klukovi? Nechtěli byste se seznámit a aspoň si psát? Je osamělý.“ „Proč ne,“ souhlasila jsem. Až když jsem vyjádřila souhlas, začínalo mi docházet, s čím souhlasím. Nikdy jsem s duševně nemocnými před tím nepřišla do kontaktu, jaké to bude, snad nebude zlý. Honilo se mi hlavou. Pak jsem ale začala přemýšlet nad klady. Dá mi to hodně pro praxi budoucího sociálního pedagoga, poznám nového člověka, nebude to třeba tak špatné, jak to vypadá. A také na praxích vás v zařízeních mnohdy ke klientům ani nepustí, tady bych to měla hned z první ruky a nemusela bych se k žádné organizaci hlásit.

Když jsem oznámila doma, že si s někým takovým píšu, dostalo se mi poměrně negativních názorů něco jako:“Já nevím, proč by sis zrovna ty měla s někým takovým psát a je jedno, že ho zná známá z pouti, kterou znáš a která zná jeho osobně.“ U přátel tomu bylo podobně, podpořilo mě jen pár.

Po prvních třech dnech jsem měla pocit, že snad měli pravdu, měli jsme menší začáteční krizi. Nakonec se ale vše vysvětlilo a postupně jsem začínala zjišťovat, že z kluka, se kterým si přece jenom píšu, aby nebyl osamělý, se stává docela dobrý kamarád.

Po dvou měsících psaní jsem ho jela navštívit.

A jak ho znám už asi 7 měsíců, vidím změnu a jsem ráda, že jsem mohla a můžu sledovat proměnu člověka. I když jsem ho poznala až v závěrečné fázi pobytu v léčebně, přesto jsem za těch šest měsíců, co v té léčebně byl mohla být svědkem pokroku a boje, aby se odrazil od dna. Mám za něj radost, za to, jak jsem mohla být svědkem jeho propuštění z léčebny a přestěhování se do chráněného bydlení.

Jsem ráda, že jsem to po těch třech dnech nevzdala. Brala jsem to jako další nasměrování mojí cesty po pouti. Některé životní příběhy opravdu nevymyslíte. Kdybych tehdy neskončila v autě, nového kamaráda asi ani nejspíš nepoznám.