Hluchoslepé setkání

S neslyšícími jsem se poprvé setkala na MU nebo chcete-li na Masarykově univerzitě. Jeden neslyšící s kochleárním implantátem mě několikrát jistil na horostěně.

Přesto byl svět neslyšících pro mě skryt jakoby jakousi tajemnou clonou, za kterou jsem se jako úplně nevidomá mohla těžko dostat. Až přišel konec června tohoto roku.

"Pozdravuje tě nějaký neslyšící kluk," hlásila mi nevidomá sestra po příchodu z hudebky. Já:"Neslyšící kluk? Jaký? Co tam dělal?" Sestra:"Byl tam s nějakou paní, prý na praxi." Já:"A jak ti jako řekl, že mě pozdravuje?" Sestra:"Říkal to přes tu paní." Vůbec jsem nevěděla o koho jde. Jak taky, když jako nevidomá se těžko můžu seznámit s někým neslyšícím. Až mi přišla žádost o přátelství na Facebook. Měli jsme poměrně dost společných přátel z hudebky a tak jsem mu napsala zprávu:"My se známe?" odpověď přišla rázem a ano, byl to ten neslyšící kluk, co mě nechával po sestře pozdravovat.

Zjistila jsem, že mě už vlastně zná od našeho společného představení, kdy moje hůl a její klepání o zem fungovalo jako hudební nástroj a on vše, co se na jevišti odehrávalo překládal do Českého znakového jazyka. Bylo to celohudebkové představení, takže mix různých hudebních příp. divadelních oborů v jednom čísle.

A tak jsme si začali psát, měli jsme si toho poměrně dost co říct. A tak jsme se rozhodli po měsíci poprvé nebo vlastně už podruhé mimo hudebku a bez tlumočníka setkat. Oba jsme byli lehce nervózní, zda vůbec půjdou tyto dva tak odlišné světy (svět neslyšících a svět nevidomých) v kamarádském slova smyslu propojit a zda si vůbec dokážeme osobně nějakým způsobem popovídat, když já úplně nevidím a on úplně neslyší a odezírání je pro něj komplikované. Rozhodl se, že přijede za mnou. Ano, tušila jsem, že na vesnici se neutají nic, ale rozhodla jsem se si "drbů" nevšímat.

Rozhodli jsme se, že se vydáme do zdejší restaurace. To už jsme si domluvili před tím. Vzala jsem s sebou svůj notebook.

Když jsem pro něj dorazila na zastávku, autobus zrovna přijel. S nervozitou a zároveň příjemným těšením se na setkání s novým kamarádem, co už mě vlastně znal dvanáct let, jsem čekala, kdopak z autobusu vystoupí. Ano, skutečně přijel.

Nabídnul mi rámě a vyrazili jsme spolu směrem k restauraci. Krásně mě převedl přes jedno místo, kde se není čeho chytit. V restauraci vybral místo a usadili jsme se ke stolu. 

Ještě před tím, než nás přišla číšnice obsloužit jsme se domluvili na první objednávce. Když servírka přišla k našemu stolu, upozornila jsem ji, že kamarád neslyší a objednala dvě předem domluvené kofoly.

Pak jsem vybalila notebook, zapla ho, otevřela wordovský dokument a začali jsme si psát. Kamarád mě v průběhu učil pár znaků.

Jak jsem si myslela, že se mi setkání s ním bude táhnout a že to prostě nepůjde, tak naopak, zvládli jsme tam sedět dvě hodiny a takhle si psát. Jak mi pak kamarád řekl, číšnice nás celou dobu pozorovala. Rozumím tomu, že pro spoustu lidí společné fungování úplně nevidomého a úplně neslyšícího celkem nepředstavitelné. Ano pro mě na začátku taky, než jsem zjistila, že mě může jistit člověk s kochleárním implantátem, i když tenhle sedánek byl skutečně vyšším levelem. 

Postupně si začal objednávat sám tak, že věc, kterou chtěl napsal do poznámek v telefonu a mobil ukázal číšnici. 

Dokonce mu pak neplánovaně ujel autobus, takže jsme sedánek přemístili k nám domů. Cestou k nám jsme si ještě občas napsali SMSku

U mě v pokoji naše SMSkování pokračovalo, protože už se mi nechtěl zapínat notebook.

Pak jsem kamaráda doprovodila na zastávku, kde jsme si opět naším psaným způsobem povídali do té doby než autobus dorazil. Pak přišlo rozloučení a kamarád odjel.

Bylo to moc milé a zajímavé setkání. Bylo to pro mě skutečným překvapením, jak jiné takové setkání live s neslyšícím bylo, než když jsme si psali na dálku. Mohli jsme vnímat emoce toho druhého při psaní jako třeba úsměv, smích, zklamání APOD. Určitě se naše setkání zopakuje. :)