Nadstandardní asistenční služba

Když se v dubnu otevřely okresy, pozval mě kamarád na návštěvu. Měla jsem jet zhruba  5 a půl hodiny vlakem. Vždy, když vlakem cestuji, je pro mě lepší objednat si asistenci přímo od dopravce. Mohla bych to udělat tak, že bych se doptávala, ale při krátkých časových intervalech na přestup je to značka ideál. Ušetří mi to nervy, abych byla na správném nástupišti včas. Ne jinak tomu bylo s objednávkou asistence i tentokrát.

Vše začalo už ráno. Průvodčí mě šla usadit na sedadlo a najednou se u nás objevila holčina a nabízela se průvodčí, že mi těžký kufr pomůže uložit nahoru do zavazadlového prostoru. Průvodčí to chtěla udělat sama, tak se tam chvíli dohadovaly. A nakonec to stejně udělala průvodčí. Holka se mnou ani v kupé neseděla. Po chvíli se mi začalo chtít na toaletu, tak jsem se ji s holí v ruce vydala hledat. Najednou se u mě objevila ta stejná holka, co mi nabízela pomoc už ráno. Podle hlasu si troufám tvrdit, že mohla být mladší než já. Její pomoc jsem tentokrát uvítala, protože jsem průvodčí nikde nezaznamenala.

Holka na mě čekala před WC, až vyjdu. Průvodčí jsme potkaly, když mi ona neznámá pomáhala na místo. Opět se dohadovaly, že to dělat nemusela, že ji měla zavolat, že by mi pomohla. Možná jsem v tomhle lehce nedůvěřivá, ale když mi někdo nabízí pomoc takhle vehementně, nedá mi to pak, abych si nezkontrolovala osobní věci, jestli přílišné nabízení mi pomoci nebyla záminka k provedení mi něčeho nekalého. Naštěstí všechny moje věci byly v pořádku.

Možná to zní paranoidně, ale jak se říká důvěřuj ale prověřuj, pár prapodivných zkušeností s tím, že mi někdo nabízel pomoc až moc, už jsem měla. Třeba jednou v lékárně, cestou, kterou jsem znala docela dobře, jen jsem potřebovala donavigovat ke dveřím, jsem jednou potkala nějakou paní, která tam ani neměla v plánu jít, jak jsem zjistila, ale chtěla mě tam doprovodit. Předpokládala jsem, že mě dovede ke dveřím a půjde. Nenapadlo by mě tehdy, že se mnou půjde až k pultu. Sice jsem si šla jen pro hloupé Septolete, ale i tak, chodím tam docela pravidelně, lékárnice už tuší pro co si chodím, tak se někdy účastně ptají, jestli to bolí moc. Když jde se mnou k pultu někdo, koho znám nebo se předpokládá, že mu budu věřit (asistenti, kamarádi, přátelé), nemám s tím problém. Ona žena ale tehdy i lékárnici tvrdila, že je tam se mnou dřív, než jsem stihla zareagovat já. Takže kdybych si nešla pro lék, který je volně prodejný a zná ho každý, ale pro ty svoje, diskrétnost asi žádná v téhle situaci. I tehdy jsem si kontrolovala, jestli mám všechno.

Ale to odbočuju od původní linky. Na jednom z přestupů mi pomáhala paní, která si mě při čekání na vlak posadila před kancelář. Zjistila jsem, že mi cestou došel džus, který jsem měla na pití. Už byl i čas na to, abych si zapila lék, jenže jsem neměla čím. To jsem se furt za ty dva roky, co dopuju nenaučila, že když jsem mimo domov celý den, mám mít dostatek tekutin a jak já říkám i "matroše", většinou jedno nebo druhé zapomenu nebo nemám dostatek protože předpokládám, že se stihnu vrátit.  Najednou se u mě objevila paní, co mi pomáhala s dotazem, jestli nechci vodu. Bylo to, jako by mi četla myšlenky. Bez váhání jsem souhlasila. Čekala jsem, že mi přinese takový ten kelímek z automatu, jak se z něho napouští voda, ale ona mi přinesla malou lahvičku minerálky. Překvapilo mě to, vím, že ve vlacích rozdávají vodu, ale na nádraží by mě to nenapadlo. Když jsem jí to chtěla platit, nechtěla nic.

Nadstandardní službu jsem fakt nečekala. :)