O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

ICC weekend 2021

22. 10. 2021 18:10
Rubrika: Ze života

Protože se Covid opatření uvolnily, mohla se každoroční mezinárodní víkendovka letos konat offline. Všichni z obvyklých českých účastníků něco měli, tak jsme se letos vypravili jen já a Lukáš, což bylo o to víc dobrodružnější, protože ani jeden z nás nevidí ani trošku, Lukáš světlo, ale to je zanedbatelný detail, takže jsme letos neměli nikoho s sebou se zbytky zraku. 

Na zastávku letištního autobusu jsme se dopravili každý sám, já z Ostravy pendolinem minulý pátek v 5:07 a Lukáš z Turnova. Když už jsem přijížděla do Prahy, psala mi moje vidící kamarádka Sani, kterou jsem nám zajistila jako doprovod z nádraží na letiště k check-inu k asistenci, že už se s Lukášem na zastávce našli a že na mě čekají. Tak tahle část proběhla v pohodě, ulevilo se mi, že jsem je nijak nemusela nahánět. O pár minut později jsem se k jejich čekání na autobus přidala i já. Chvíli jsme si krátili povídáním, my jsme pak ještě se Sani povídaly v autobuse.

   Na letišti nás Sani předala asistenci a tím její úkol skončil. Možná to číst nebude, ale i tak jí ještě jednou moc děkuji. Páni asistenti nás začali provázet jednotlivými kontrolami. Zádrhel nastal až u kontroly zavazadel. Jak jsem se strachovala, že tolik léků, co vezu, neprojde, naopak prošly všechny, za to deodorant neprošel, protože jsem si nezkontrolovala objem. Tak jsem chtě nechtě musela udělat svůj první a poslední nákup v duty-free obchodě, protože v Belgii jsem neměla jistotu, že se k nějakému krámku s kosmetikou dostanu a bez deodorantu se mi čtyři dny být úplně nechtělo. Tak fajn, asi jsem vypadala dostatečně zdrble, protože jsem k deodorantu dostala ještě dárek. Ani jsem si nevšimla, že by u pokladny ostatním dárky dávali.

Nicméně pak už vše proběhlo v pořádku. K letadlu jsme jeli služební dodávkou, tak jsme občas slyšeli komunikaci personálu na letišti přes vysílačky např. prazvláštní požadavek paní, která došla v pohodě o holi k letadlu, ale prosila personál, aby ji vynesli do letadla na židli APOD., no dělali si tam z toho legraci. Cesta do Belgie pak už ale proběhla v pořádku. V cílové destinaci jsme chvíli s neanglicky mluvící asistentkou čekali na náš doprovod, který nás měl vyzvednout, ale i ten se našel.

Cestou na místo, kde se víkend konal jsme si ještě zajeli na oběd a pak rovnou jeli na ubytování.

   Já spala se děmi maďarkami, Lukáš s němci a nevím s kým dalším ještě. Až do večeře se nedělo nic moc oficiálního, tak nějak se různě povídalo po chodbách případně v baru. K večeři byl salátový bufet. U té jsem si povídali se svojí starou známou Evou z Holandska.

   Po večeři jsem já měla volnočasovku music quiz, byla to docela zábava. Pak jsme se přesunuli do baru, kde pokračovala volná zábava, já to pak ještě dřív než Lukáš zabalila a vydala se do sprch a do postele. Naštěstí mě holky z pokoje upozornily, že sprcha je na senzor, nevědět to, tak skončím jako chudák Laura z Maďarska s promočeným oblečením.

   Druhý den byly na snídani švédské stoly. Pak jsme já i Lukáš měli workshop cooking. Když se řekne cooking, čekala bych, že se bude vařit jako se vařilo na minulém klasickém icc weekendu v belgii, bohužel nám nedovolili používat kuchyň, takže se dělalo něco, co už dávno umím a dělám si sama docela často k snídani, toasty. Tak trochu podvod, takže při tomhle workshopu až na to, že jsem si mohla povídat s ostatními jsem se docela nudila. Taky nám nikdo neřekl, že když máme cooking, nemáme tím pádem oběd, takže z oběda jsem měla jen květákovou polévku a svoje toasty jak slanou verzi tak sladkou.

Odpoledne mě čekal workshop Stepping into the labour market, Lukáš šel na něco počítačového. Diskutovali jsme třeba o tom, jestli je fajn mít práci blízko domu nebo dál, kdy oznámit, že jsme zrakově postižení APOD. Pak jsme se zase s Lukášem sešli na volnočasové aktivitě climbing. Já vylezla jednu stěnu, pak jsem začala cítit takovou divnou slabost jako při nedostatku hořčíku a krev řinoucí se do hlavy, tak jsem toho nechala a dál to nepokoušela, přece jenom svoji "věrnou kamarádku na život a na smrt" jsem úplně nechtěla. Když jsem si po večeři, na kterou byl opět salátový bufet ten hořčík vypila, tak mi bylo líp. U večeře jsem si pro změnu povídala s chorvaty. A večer byla party, opět jsem to zabalila dřív než Lukáš..

   Další den, opět po švédských stolech k snídani, jsem já měla workshop workout a Lukáš něco se skládáním hudby na počítači. Cvičili jsme dvě hodiny s pár minutovou pauzou, tentokrát jsem to neuhlídala. Po workshopu si asi tělo řeklo, že bylo dost přehnané fyzické aktivity a ta migréna vážně přišla. U oběda jsem si tedy vzala léky a snažila se udržet jakous takous konverzaci opět s Evou z Holandska, i když bych si nejraději zalezla někam do postele. Po obědě se nic moc nedělo. Pak nás odvezli na letiště. A ocenila jsem, že jako nevidomá migrenička necestuju sama, protože mě Lukáš musel budit, když to bylo potřeba. Usínala jsem docela tvrdě, jako šípková Růženka, Lukáš mě vzbudil, někam jsme se přesunuli a já usnula znovu.

   Když jsme přiletěli do ČR, asistent nás odvedl na autobus a my se vydali Prahou ke kamarádovi, u kterého jsme měli ještě do pondělí přespávat. Až na mírné hledání metra a tramvaje jsme nakonec ke kamarádovi úspěšně dorazili. Snažila jsem se přemáhat ať neusnu, protože Lukáš i on si ještě chtěli povídat a pak jsme zalezli do postelí.

   Další den jsme se po snídani všichni tři vypravili na tramvaj, my protože jsme měli s Lukášem ještě čas, jsme si zašli na kávu a zákusek a pak se vydali na vlaky. A tím celý výlet skončil. Až na tu závěrečnou migrénu, se kterou bych si fakt sama cestovat netroufla, protože pod těma práškama někde usnout a zapomenout se... radši nedomýšlím a zápletku s deodorantem, se mi výlet líbil.

Zobrazeno 225×

Komentáře

kacarovi3

Testy nebyly potřeba?

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio