Jak si mě našla práce

Aby byl člověk zaměstnaný je pro každého důležité, ne jinak tomu je i u mě. Přemýšlela jsem nad uplatněním už od střední školy, s mým těžkým zrakovým postižením obzvlášť. Nikdy jsem si nedělala iluze, že mi pracovní nabídky budou samy padat do klína nebo že na podávání mých životopisů vždycky budou padat kladné odpovědi, to ani omylem. Naopak, věděla jsem, jaká je realita zaměstnanosti zrakově postižených. A doma, nebo někde v chráněných dílnách jsem po bakaláři tím tuplem skončit nechtěla. Ne, že bych se chtěla povyšovat, kdyby nebyla práce a tohle by byla jediná pracovní nabídka, asi bych nakonec brala i tu a tu a tam se poohlížela po něčem jiném, ale stejně, věnované úsilí na VŠ by mi připadalo podhodnocené. Tím neříkám, že by pro někoho práce v chráněné dílně nebyla dobrá.

Už hledání praxe mě v mých obavách z nalezení práce jen utvrzovalo. Buď mi neodpověděli na mail vůbec nebo rovnou napsali, že si s mým postižením nedovedou představit, jak budu byť jen praxi vykonávat a dál je nezajímalo nic, jak by se to dalo provést, kde jsou moje limity a co ještě zvládnu, vůbec na nic dalšího se neptali. Kladných odpovědí bylo jako šafránu. A tak jsem se děsila toho, že dokončím magistra a zůstanu doma, protože mě nikde nebudou chtít.

V loňském akademickém roce jsem byla na praxi v organizaci právě pro lidi se zrakovým postižením, kde najednou přišli s tím, že by pro mě měli od září práci. Přizpůsobili by mi to tomu že studuju, musela bych si v lednu dodělat kurz... Cože? Práce a ještě k tomu v oboru? O tom jsem si myslela, že by se mi mohlo jen zdát.

Nechala jsem si pár dní na rozmyšlenou a na nabídku nakonec kývla. Trochu jsem ale měla pochybnosti, jestli je fajn brát si práci v posledním ročníku magistra, kdy píšu diplomku, budu státnicovat, k tomu bych si v lednu měla dělat ten kurz, ale kdy já bych se svým postižením sehnala práci? Možná už nikdy a byla by škoda nechat si uniknout nabídku z oboru mezi prsty.

Po skoro dvou měsících vím, že mě ta práce baví. Být tam pro ty lidi jako člověk, ukazovat jim světlo na konci tunelu a to, že slepotou život nekončí a ukazovat jim možnosti, jak se s tím dá dál žít. Možná to mám trochu náročnější oproti spolužákům, kteří mají školu a práci v jednom městě, zatím co já mám školu v jednom městě a práci o 180 km dál, ale nelituju, že jsem na tu práci kývla, i když hrozí, že možná budu poslední ročník prodlužovat, abych jak práci tak školu s diplomkou a státnicemi nějak zkloubila, ale kdoví? Třeba nakonec nebudu muset. Ale už to je zázrak, že ta práce vůbec do cesty přišla.