Bylo to někdy minulý týden, byla jsem nemocná. Mailem mi přišlo učivo, tak jsem se rozhodla, že si oscanované učivo přepíšu do Wordu, protože Jaws to nepřečte. Vzala jsem si laptop do kuchyně a mamka mi to diktovala. Po chvíli se u dveří ozval zvonek a z práce se vrátil taťka. Pak přišli i sourozenci. Bylo to krásné odpoledne, v krbu hořelo, tak bylo takové příjemné teplo domova. V diktování se střídali, ale o to diktování v té chvíli vůbec nešlo, jak se mi do toho před tím nechtělo, najednou se mi i do toho začalo chtít a rychle mi to utíkalo. Bylo vidět, že se nikomu z této úžasné, rodinné atmosféry nechtělo, protože všichni se zdržovali v kuchyni nebo v obýváku. Měla jsem v ten den ještě nějaké starosti a díky tomu se mi na ně povedlo tak trochu pozapomenout a líp se mi pak řešily. Pak jsem přemýšlela nad tím, proč takové chvíle nejsou častěji a došlo mi, že kdyby takové chvíle byly pořád, zvykli bychom si na ně a pak by už pro nás nebyly takovou vzácností.
A na závěr jedna věta z CSM ve Žďáru: lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Vybavilo se mi to v té atmosféře, já měla starosti, ale ty nepohltily tu krásnou atmosféru plnou rodinné pohody.
Zuzko,Pán ti dává hodně krásy z lidských duší.Potřebuješ je a oni jsou štastní,že ti smí pomáhat.Ach,o kolik toho máš víc,než ti zdraví.Oni si neváží svého zdraví,nechtějí být nikomu na obtíž,izolují se ve svých pokojích,chodí jen do kuchyně pro jídlo a žijí jen s noubukem.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.