Někdy před dvěmi týdny bylo jeden den krásné slunečné počasí. Já už byla připravená do školy, jenom jít k autu a počkat tam na mamku. Tak jsem vzala hůl, batoh a šla. Silvinka, moje nejmladší, taky nevidomá sestra chtěla jít se mnou. Vzala jsem ji za ruku a šly jsme spolu. Neměli jsme auto ve vjezdu, ale na cestě. O nic moc nešlo, jenom přejít cestu. Když jdu se Silvou, neťukám mojí "bílou pomocnicí" jen před svýma nohama, ale pro jistotu i před jejíma. A tak jsem před tím, než jsme přecházely už ze zvyku zamávala holí, i když na cestě bylo ticho a vůbec nic nejelo a přešly jsme.
Když jsme byly na druhé straně u kraje, najednou vedle nás zastavilo auto. Paní stáhla okýnko a ptala se, jestli nevím, kde je autoservis. Věděla jsem to a tak jsem řekla:"Musíte jet pořád dál stejným směrem a pak to uvidíte." a při tom jsem ukazovala holí směr. Paní mi, nevidomé, kupodivu věřila. V první chvíli jsem měla u srdce takový dobrý pocit, že jsem mohla pomoct a pak mě napadla taková vtipná myšlenka, že ta paní z toho asi musela být vykolejená, že nevidomá jí radí cestu a neubránila jsem se úsměvu. Když jsem to pak vyprávěla mamce, musela se smát a já s ní. A pak tomu mamka dala korunu, protože řekla:"No, kdyby tě ta paní viděla, jak jdeš ke dveřím od řidiče a strkáš klíčky do zapalování, abychom vyjely rychleji, už by vůbec nevěděla, co si má o těch nevidomých myslet, jestli to jen hrají nebo jak to vlastně je." A smály jsme se na novo. :)
A tak se úplně "typickým" způsobem projevila moje slepota. :D Ještě teď, když si na tu situaci vzpomenu, musím se usmát. :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.