Beze smyslu

Jak asi mnozí víte, dneska jsem dělala přijímačky. Tak se tu pokusím nějak shrnout mé dojmy.

Po přijímačkách jsem měla smíšené pocity. Pak a to přetrvává až do teď mám čím dál horší pocit, že jsem to nedala. Kéž by to nebyla pravda, ještě mě čekají TSP, tak snad to trochu aspoň vylepší pokud ten percentyl bude hrozný.

Pocity pak postupně začínaly jít z kopce. Do pocitu, že je to podle Boží vůle mě uvedly i nejrůznější worship songy, které jsem na flétnu spustila a dokonce i pak tlumeným hlasem zazpívala, po té, co jsem zjistila, že jsem na pokoji sama. Postupně, jak se začaly objevovat pochybnosti, jsem začínala zjišťovat, že je těžké být po přijímačkách sama, nemít u sebe nikoho z rodiny nebo z dobrých přátel a postupně se mi začaly objevovat v hlavě osoby, kterým bych toho chtěla tolik říct. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vypla počítač, lehla si, začala přemýšlet.... Dokonce jsem se ve svých úvahách dostala ke knize S Bohem v Rusku a vybavilo se mi, kolikrát byl Walter Ciszek sám a já jsem jedinkrát oproti tomu v tak malicherné situaci sama a je mi na nic. Trochu mě ta myšlenka na tu knížku a na jejího autora povzbudila. A abych to ukončila díky Bohu jsem pak na chvíli sama nebyla, což bylo fajn.

A teď? Pocity jsou stále...takové spíš dole, ale i když mi celé přijímačky teď připadají beze smyslu, třeba to nějaký smysl má? Nevím, ale věřím, že ano. A říkám:"Buď vůle Tvá." nic jiného mi ani nezbývá. Opět mi v duši, jako už tolikrát hoří, ač malá, ale hoří jiskřička naděje. Vždycky to v takových situacích považuju za dar.

P.S. Opět jsem měla psavou, tak se omlouvám za blábol.