Na prázdniny v r. 2011 nezapomenu. Bylo Celosvětové setkání mládeže v Madridu. Možná to teď zní, jako bych tam byla a po tak dlouhé době jako bych chtěla psát o zážitcích. Ale není tomu tak. I když jsem tam nebyla, přesto ta doba, kdy se WYD v Madridu konalo byla jiná i pro mě. A s každým dalším Celosvětovým setkáním mládeže si na to období vzpomenu.
Hrozně moc jsem do Madridu chtěla jet. Ale i když to byla křesťanská akce, pořád se mi do zajišťování toho, abych tam jela motaly nějaké komplikace. Tou největší bylo asi to, že jsem nemohla najít někoho, kdo by tam se mnou jel. Celkem mě to štvalo a moc jsem nechápala, proč tam nemám jet zrovna já, takový nadšenec do všech možných akcí, obzvlášť masových. :D Nicméně čas šel dál. Pomalu jsem končila devátou třídu. Pár dní před letníma prázdninama jsme se dověděli, že babička je v nemocnici a je to s ní dost vážné. Chodili jsme ji navštěvovat. Už ani nemluvila. Jednou jsem tam přišla na návštěvu a když jsem odcházela, bylo vidět, jak strašně moc se přemáhá, aby vyslovila ty dvě slova:"Ahoj, Zuzko." na ostatní jenom lehce kývla. Docela mě to dojalo. Pak, pár dní před WYD v Madridu jsem jela na svou první akci do Staré Vsi, na duchovní obnovu s názvem Lisk-Plesk. Odjížděla jsem tam se smíšenými pocity. Se strachem, že pokud babička zemře, já nebudu doma a s nadějí, že to snad aspoň trochu uklidní moje obavy a přijedu domů aspoň s relativním pokojem. A v neposlední řadě to byla má první duchovní obnova.
Shodou náhod tam byl kněz z města, z kterého byla babička. Nějak jsme se zapovídali a já se zmínila, že moje babička, která tam bydlí, je v nemocnici. Dal mi nabídku, že by za ní mohl zajít, pokud bychom souhlasili. A tak jsem řekla, že to nadhodím doma rodičům a že se třeba ozvou.
Duchovní obnova pokračovala dál. Měli jsme také adoraci z Taizé. Týmáci řekli, pokud budeme chtít, můžeme na ten kříž, který ležel vpředu položit i hlavu. Já si říkala, že to určitě neudělám, bude to vypadat divně. Ale co se nestalo... Když jsem přišla ke kříži, netrvalo dlouho, ani nevím jak a tu hlavu jsem na něj položila. Najednou jsem věděla, že babička možná zemře, ale nezemře úplně. Pokud nebude tady na zemi, tak bude prostě tam, v nebi. Zaplavil mě takový pokoj. Najednou jsem chtěla, ať je to tak, jak chce Bůh a nemodlila jsem se tak zatvrzele jako před tím, aby nezemřela. (Bylo mi tehdy 16.)
Když jsem se vrátila domů, na knězovu nabídku jsem nezapomněla a nadhodila to našim. Rodiče mu tedy zavolali. A dopadlo to tak, že babička, která do kostela, i když byla pokřtěná, nechodila skoro vůbec, při druhé knězově návštěvě se nechala vyzpovídat, přijala eucharistii, pomazání nemocných.... Jak já jsem byla šťastná, že moje snaha nevyšla naprázdno!
Pak plynul čas dál. Přišlo WYD a s ním přenosy v TV Noe. Už první den, kdy setkání probíhalo mě nějak zlobilo oko. Když jsem se další den probudila, měla jsem víčko jako bych neměla jedno ale rovnou tři na sobě a hodně silné škuby. Faktem bylo, že mě lítost z toho, že nemůžu být v Madridu pořád nepřecházela. Když mě mamka viděla, zeptala se mě:"Tak i s tímhle bys jela?" Odpověděla jsem jí:"Jo, i s tímhle." Jednu výhodu to mělo. Vzhledem k tomu, že mi vadilo, když mi do toho šíleného otoku foukal vítr nebo hřálo slunce, mohla jsem trávit čas sledováním záznamů z WYD a nemusela nikam chodit.
Byl to pátek, kdy měla být přenášena křížová cesta a taťka někdy odpoledne zavolal, že babička zemřela. Najednou jsem se zastyděla, jak moc jsem se snažila Bohu podstrkovat svoje plány s Madridem a začínala jsem chápat, proč jsem neměla jet. Jak by mi to bylo hloupé, že nejsem doma, když babička umírá.
Byla jsem i vděčná za dar duchovní obnovy, protože i když jsem byla smutná, cítila jsem pokoj, že to tak prostě mělo být.
A ta návštěva, kdy se babička přemohla k těm dvěma slovům byla moje poslední.
Zuzi, děkuju za Tvoje silné svědectví.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.