Věřit je někdy těžké

Snad vlivem základky pro mě bylo těžké vlastně nemožné někomu věřit (myšleno kamarádům), vlastně jsem ani žádné skutečné kamarády neměla. Kdykoliv se se mnou na základce někdo začal víc bavit, "rozblikala se" mi v hlavě "kontrolka", abych si dávala pozor, jestli to jakoby kamarádství není jenom proto, že ten člověk něco potřebuje. Ve velké většině případů to tak bohužel bylo, což mě tak nějak donutilo k tomu, že jsem se rozhodla nevěřit nikomu kromě mé rodiny a uzavřít se úplně do sebe. Pak jsem přišla na střední. Úplně odlišná, přátelská atmosféra kolektivu naší třídy mě pomalu vtahovala do sebe a já se pomalu začala otvírat. Byly to takové nejisté krůčky z té dlouho trvající ulity ven. Začalo se blížit CSM ve Žďáru a já nejistě začala uvažovat, že bych možná i jela, ale s kým... Zpívala jsem ve školní schole, kde jsem se začala víc kamarádit s jednou holkou. Jmenovala se Maru. Nebrala jsem to kamarádství tehdy moc vážně, pořád jsem se chtěla chránit a nevěřila jsem, že to může být přátelství. Až Maru přišla s návrhem, jestli na CSM nechci jet s nimi. Přemýšlela jsem, jestli je to dobrý nápad, abych na CSM jela s někým, koho znám tak krátce, skoro vůbec. Když jsem byla rozhodnutá, že to risknu a zkusím zase jednou někomu aspoň trochu věřit, řekla jsem to mamce, s kým jedu. Ta se mě zeptala, jestli si jsem jistá, že chci jet s lidmi, které znám tak krátce. Sama měla strach, protože nikoho z těch lidí ze školy neznala. A tak jsem ji začala přesvědčovat, jak jsou super a že CSM s nimi bude určitě fajn. Až mi to dovolila (Bylo mi tehdy 17.)

CSM se přiblížilo a já se s nervozitou těšila na to, jaké to bude. Na jedné straně jsem se těšila, na té druhé se hrozila toho, že se zase spálím, že to skončí špatně, že jim to převádění mě bude připadat moc náročné a tak to po několika dnech vzdají.... Ale opak byl pravdou. Program se mi líbil, Maru a ostatní z naší skupiny mě obětavě převáděli z místa na místo a vůbec nedávali najevo, že by jim to nějak vadilo nebo že bych byla přítěží, dělali to se samozřejmostí. Až přišla předposlední noc.

Snad ve 4 ráno mě vzbudila šílená žaludeční nevolnost a zima způsobená zvýšenou teplotou. Museli mě vystěhovat i s karimatkou a spacákem na chodbu, abych nerušila ostatní. Na té chodbě tam od těch 4 bděly se mnou jako moje podpora Maru a ještě jedna holka z naší skupiny. Samozřejmě už se mi usnout nepovedlo, žaludek ne a ne přestat zlobit.

Ráno na naši školu přišel někdo ze zdravotníků. Dověděla jsem se, že tu šílenou virózu nemám jenom já, ale asi půlka školy. Některé poslali to jenom vyležet a nejít na program, jiné, včetně mě si odvezli na marodku, protože jsem dle jejich úsudku byla ten horší případ a potřebovala infúzi. A tak jsem si sbalila nejnutnější věci, které jsem potřebovala a unesla a vydala jsem se autem vstříc něčemu, co se mi ještě na žádné akci nestalo. Pravda, líto mi to trochu bylo, že jsem program mohla poslouchat jenom v televizi, ale nic jsem s tím nemohla dělat. Odpoledne mi holky z naší skupiny přinesly zbytek věcí, které jsem si chtěla vzít, ale už nepobrala a polní kytky v petce s vodou. Potěšilo mě to, že i přes program na mě nezapomněly a přišly mě navštívit. Protože byla i pouť rodin, přijeli tam i naši s mladšími sestrami. Když jsem jim poslala SMS, že se asi na programu neuvidíme a že mě mají hledat na marodce, přišli mě taky navštívit. Byl to tehdy předposlední den a mamka rozhodně řekla, že domů další den pojedu s nimi, že budu určitě slabá. Nechtěla jsem si zpáteční cestu s kamarády nechat ujít a tak jsem jen řekla, že uvidíme a že dám ještě vědět.

Další a zároveň poslední den jsem se cítila o dost líp, skoro bych neřekla, že mi vůbec něco předchozí den bylo. Jen co mě auto přivezlo před naši školu a já z něho vystoupila, skočil na mě s radostí brácha, který byl na CSM s jinou skupinou. Starostlivě se tehdy ptal na mou náplast na ruce (měla jsem zalepené místo po kapačkách) a začal mi nabízet nejrůznější věci k snídani. Ta starostlivost mě vážně překvapila, netušila jsem, že měl trochu strach. Odvedl mě do naší třídy, kde na mě čekalo překvapení v podobě sbalené krosny a věty, že už mám zařízený lístek na vlak. A to rozhodlo. Napsala jsem našim, že je mi dobře a pokud by jim to nevadilo, pojedu raději s kamarády. A chybu jsem neudělala. Zpáteční cesta stála zato. Bylo to takové dovršení našich společně strávených dnů.

Tahle zkušenost ze setkání pro mě znamená hodně. Bůh mi ukázal, že i já můžu mít opravdové přátele a že věřit někomu je sice někdy těžké, ale stojí to zato a je škoda, když se člověk sám do sebe úplně uzavře a nikoho k sobě nepustí. A naše přátelství s Maru to utvrdilo tak, že je mojí biřmovací kmotrou.