Když si myslím, že vím, ale zjistím, že vlastně nevím...

Přijde mi, že o tomhle se mě snažil Bůh přesvědčit celý tento rok. A skláním se před JEHO velikostí.

V lednu jsem četla knížku o pouti do Santiaga de Compostela, která mě nadchla tak, že jsem tajně začínala uvažovat o tom, že bych snad o prázdninách do Compostely  chtěla jít. Jenže mi bylo jasné, že na to, že je leden to jsou asi docela velkolepé plány a ani netuším, kdo by se mnou šel, přece jenom bych musela mít ten správný doprovod, protože se přece jen jedná o akci náročnějšího typu. Ale i přesto jsem se modlila, abych, jestli je to Boží vůle a nejen moje pobláznění, do Compostely mohla nebo abych aspoň dostala tu milost pěší pouť někam jít. Pak jsem na to zapomněla, že jsem se za něco takového modlila, přece jenom starosti všedních dnů to přehlušily.

V březnu u nás byla beseda o Mladifestu v Bosně na poutním místě Medjugorje. Byly jsme na besedě s kamarádkou, která mi po ní navrhla, že bychom mohly jet spolu. Souhlasila jsem. Nakonec jsme nejely, ale dostanu se k tomu.

V květnu a červnu mi začaly starosti kolem přijímaček a Cambridge FCE zkoušky. Na poprvé jsem se nedostala na ani jeden ze tří oborů, na které jsem si podala přihlášku. Ale co není, může být, kdoví? Nevzdala jsem to a protože jsem se na dva obory nedostala kvůli velké kapacitě uchazečů, rozhodla jsem se podat si odvolání.

Asi v červnu jsme se dověděly, že zájezd do Medjugorje se ruší. A tak kamarádku napadla alternativa, že bychom spolu mohly jít na pěší pouť do Czenstochowe. To, že by mě na tak náročnou akci vzala mě dojalo tak, že jsem si dala dva dny na rozmyšlenou, ale nakonec jsem souhlasila. Přece jen na rozmýšlení pár věcí bylo, nikdy jsme spolu nikde samy na více dní nebyly a zvolily jsme si hned pro začátek docela specifickou akci.

Pak přišly prázdniny a s nimi nádherná rodinná dovolená a jako každý rok Charismatická konference. Po výsledcích odvolání a FCE nebyly pořád ani památky. Pomalu jsem začínala ztrácet naději. Pak se přiblížil čas pěší poutě a já se rozhodla, že tam jak FCE, tak přijímačky plus nějaké další lidi z mého okolí vezmu v "modlitebním batůžku mého srdce" s sebou.

Vyšly jsme a postupně se začínaly moje nejrůznější obavy, o kterých jsem si myslela, že se vyplní, rozplývat. Myslela jsem, že kamarádka zjistí, že vodit mě tak dlouhou dobu je náročné a vzdá to, nestalo se. Myslela jsem, že ujdu jeden celý den a další už budu popojíždět, nestalo se. Myslela jsem, že v průběhu přijde taková krizovka až se pohádáme, nestalo se. Myslela jsem... Ne, nic z mých obav se nestalo! Ale to jsem ještě netušila, co všechno si myslím a nestane se. Pouť utekla jako voda, až tu byl poslední den putování a před námi najednou jenom dvacet, najednou deset, najednou už jenom sedm a najednou... alej před Jasnou Górou a my se začali řadit do průvodu, všichni ve stejných bílých tričkách a my, co jsme šli poprvé s věnečkem z polních květin na hlavě. Za zpěvu písní jsme pokračovali v průvodu dál na Jasnou Góru. Když jsme došli, čekala na nás skupina poutníků, která nás přijela přivítat autobusem. A jak jsem si myslela, že z té skupiny nikoho nebudu znát, už ani nevím, s kým vším jsem se objímala. Když jsme došli, měla jsem v očích slzy a nechápala, jak jsem to ušla. Každý večer jsem se s Hospodinem dohadovala:"Tak, uvidíš, že zítra už sednu do auta, víš, jak to bylo minule s Přívozem, šla jsem jeden celý den a další dny už jen popojížděla a popocházela." Ani "takový můj malicherný předpoklad" se nevyplnil. Prostě takový ten zvláštní pocit nebo co to je, kdy tělu přijde, že už skoro nemůže, ale srdce chce a může pořád dál... Já jsem to teda rozhodně neušla, já sama z vlastních sil určitě ne. A že krizovek bylo...

Pak jsme měli mši. Nebylo už pro nás místo k sezení, tak jsme se posadily na schody. Já střídala nohy na zemi a ve vzduchu, jednu jsem dala do vzduchu, druhou na zem a pak výměna, protože mě bolelo i mít nohy na zemi. Při evangeliu za námi přišla jedna paní a řekla nám, že nám nějaký kněz zamluvil dvě místa ve předu, asi metr před obrazem Panny Marie a metr a půl od oltáře. Ten obraz jsem nemusela ani vidět a bylo to.... tak úžasné, slovy nelze popsat a asi je to dobře. Celou mši byla modlitba mého srdce jen jednoslovná:"Děkuji, děkuji, děkuji...." Za co všechno děkuji jsem ještě netušila.

Když skončila pouť, nevracely jsme se s kamarádkou rovnou domů, strávily jsme ještě víkend na našem oblíbeném "načerpávacím místě". Tam už jsem to nevydržela a přes mobil mrkla do přihlášky, jestli už náhodou nějaký výsledek... a ejhle, já se dostala na obor, kde jsem byla až 299. v pořadí. Byla jsem v šoku, ale věděla jsem, kdo za tím stojí. Později, když jsem byla doma, se objevil i výsledek z druhého oboru, na který jsem se taky dostala. A FCE jsem taky udělala, i když jsem si před tím pořád myslela, že ne, protože to bylo náročné a dvojnásobek času na vypracování udělá se soustředěním taky své.

S Bohem fakt nikdy člověk dopředu neví. Důkazem může být i to, když jsem tento týden psala dva předtermíny. Minulý týden jsem se docela zabrala do učení se na jeden test, který jsem psala v úterý ze kterého výsledky nevím a pak jsem zjistila, že na naučení se na ten čtvrteční mi zbývá jen středa, protože jsem se vrátila z horostěny úplně unavená a už nešlo ani s učením začít. A tak jsem ve středu projela prezentace z přednášek, svoje zápisky, články, které jsme si měli přečíst na netu. A pak jsem se podívala i do učebnice a jenom trochu mrkla na pár kapitol, protože při zjištění, že má 348 stránek mi bylo jasné, že ji za den stihnout nemůžu. Pak jsem ve zdrcení volala domů, že to dám asi na podruhé.

Ve čtvrtek jdu psát test. Kupodivu scénář, který byl v mojí hlavě, že tam nenapíšu nic, se nestal, ke každé otázce jsem napsala něco a za půl hodiny jsem odcházela. Po chvíli mrknu do systému, kde je známka B. Byla jsem v šoku. Někdo by řekl "Haluz." Já říkám:"U Boha není nic nemožného."

A tak Ti Pane, děkuji, že máš vždycky plán i ten, který nám připadá nereálný a za to, že u Tebe není nic nemožného. A taky Tobě, Maria, že máš pro nás vždycky své mateřské srdce otevřené.