Důvěra

Jak už asi z některých mých předchozích článků vyplynulo, na základce jsem si se svou důvěrou k druhým užila své a na střední přišla jako člověk, který nedokázal důvěřovat skoro nikomu krom rodiny a  tehdy jediné opravdové kamarádky. Další přátelské vztahy jsem ani na začátku nevyhledávala a pokud už se někdo chtěl pokusit být něčím víc, než jenom kolemjdoucí spolužák, který řekne:"Ahoj, jak se máš?" a jde dál, byla jsem nepříjemná a nechtěla nikoho k sobě blíž pustit. Dokonce to byl s mou nedůvěrou/důvěrou takový extrém, že na adaptačním kurzu, který jsme měli v prváku jsem nezvládla ani jednu aktivitu na důvěru zaměřenou. O Žďáru s kamarádkou, která to ani když jsem byla nepříjemná se mnou nevzdala a stále se ke mě snažila přiblížit, jsem psala už v jednom z předchozích článků. Někdy to asi pro ni fakt nebylo lehké, musela v našem vztahu udělat dost prvních kroků mi naproti a snažila se mě motivovat k tomu, abych i já v přátelských vztazích byla iniciativnější, nebyla tak pasivní a jenom nečekala, až jenom ten druhý udělá ty krůčky naproti, ale sama taky vyšla vstříc.

Pravda, trvalo to docela dlouho, než jsem si k téhle kamarádce tu důvěru získala, ale jak už jsem psala v tom předchozím článku, stala se z ní moje biřmovací kmotra a toho rozhodnutí nelituju. Po zbytek střední (kromě té kamarádky) ani ve dvou semestrech Religionistiky ani rok na jazykovce na mou důvěru  neměl nikdo nijak zvlášť náročné nároky. Až teď na Sociální pedagogice a poradenství. Zase jsme v září jeli na adaptační kurz, kde byly typické seznamovací a ztmelovací aktivity, jak to na takových akcích bývá. Tentokrát tam byly na důvěru zaměřené na stromech vázané lanové překážky, kde jsme se museli jistit vzájemně, žádný sedák ani lano. A já s překvapením zjistila, že to najednou zvládám, najednou to jde, najednou věřím, že mě spolužačky nenechají spadnout. Byla jsem v šoku a nutilo mě to přemýšlet, jak se to stalo. Vždyť já žádnou změnu ani nepociťovala. Žeby za to mohla střední s docela mírumilovným prostředím bez pokusů o šikanu? Nebo kamarádka, která se mě k důvěře snažila motivovat tak dlouho? Nebo že by se uzdravily některé moje zranění z minulosti, které za to asi taky částečně mohly? Každopádně jsem byla hodně překvapená a hádám, že za to mohla kombinace toho všeho. A možná malilinkou změnu jsem vypozorovala, na adapťáku jsem byla otevřenější a tak trochu se seznámit chtěla, tím víc mě mrzelo, že spolužáci měli tak trochu ostych, ale pak se to taky změnilo. O tom už jsem ale taky psala v jednom z předchozích článků o příhodě s malým deštíkem na adapťáku.

A co říct závěrem? Každopádně za to patří velký DÍK nahoru. :)