Vděčnost jako věc, se kterou jdu na pouť
Zítra vyrážím na pěší pouť dio Ćzenstochowe. A tak jsem přemýšlela, s čím tam letos půjdu?
S vděčností každopádně.
Za to, že se mi povedly udělat i přes řešení zdravotních problémů o zkouškovém a nemusím ani jednu dělat v prodlouženém v září.
Za to, že už nemám takové bolesti, kdy se člověk ptá, proč je člověk ještě naživu.
Za léky, které pomáhají. (Jo, budu za ně vděčná, byť už jsem na nich dva měsíce a nevím, jak dlouho budu ještě). Mě vysvobodily z mnohaletého boje s větrnými mlýny bolestí. To už pak člověk sleví ze své představy mládí, kdy si říká, že na léky má času dost, když jsou pro něj v podstatě vysvobozením, protože bolest nemá žádnou kategorii výběru, podle které bude působit.
Za to, že to nebylo nic horšího, než "jenom" trojklanný nerv.
A za to, že jsem dostala tu milost po jednoroční odmlce vyrazit.
A tak, Pane, dej, ať nejdu jako turista, ale jako poutník. Ať nespoléhám jen na sebe. Dej mi poznat, kdy mám ještě dost sil a kdy je na čase se pokořit a do toho auta prostě sednout a kousek se svézt, abych pak dál nemusela litovat. Amen.
P.S. Jestli můžete, taky si na mě vzpomeňte. Děkuji.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.