Stejně jako loni, tak i letos jsme se rozhodli, že zamíříme do Belgie na mezinárodní víkendovou akci s názvem ICC weekend.
Tentokrát jsme však jeli v lehce obměněné sestavě a to já, Lukáš, Pája a Ksenyia, Martin letos nejel.
Já jsem vyjela brzy ráno Pendolinem z Ostravy, spolu se mnou jel i brácha, ten však měl v Praze jiné plány, které se shodovaly s dnem mého odletu. Když jsme do Prahy dorazili, šli jsme si ještě do Tchiba koupit ranní kávičku (ta aby nebyla) a pak jsme zamířili na zastávku busu, který nás měl dopravit na letiště. Po chvíli se k čekání na bus připojila i Pája s Lukášem. Po mírném zpoždění bus konečně dorazil. Nastoupili jsme a cestovní adrenalin začal.
Po výstupu z autobusu a najití vchodu na letiště za pomoci navigačního majáčku nastalo lehké hledání nejdřív okénka informací a pak Ksenyie. Nakonec jsme se ale našli.
Na informacích nám neochotná paní nechtěla zavolat asistenci a nutila nás jít do jakési kanceláře přímo té asistence. Jestli budu tvrdit, že loňský výlet do Belgie byl level č. 1, ten letošní byl rovnou level č. 3. Naštěstí Ksenyin brácha viděl, tak nás tam doprovodil, přičemž nás hnali k odbavovací přepážce. My však check-in měli už udělaný online, tak jsme je jen poprosili, ať nám zavolají asistenci, že ji máme objednanou. Pak Ksenyin brácha odešel a my čekali na asistenci. Za chvíli skutečně přišel pán, který nás provedl všemi těmi kontrolami.
Pak opět nastalo čekání před gatem, které se lehce táhlo. Opět to byla ideální příležitost k dělání selfie a podobných věcí, nakonec se nám to, byť Pája s Ksenyiou měly jen zbytky zraku po trošku delší době povedlo.
Pak už přiletělo letadlo. Když jsme nastoupili, už jsme nedostali instruktáž jako loni. Takže opět znamení, že se jedná o další level. Let nebyl vůbec poklidný, Každou chvíli samé turbulence a mraky.
Když jsme přistáli, opět pro nás přišla asistence a stejně jako loni, protáhla nás celým tím letištěm na vozítku podobnému tomu golfovému. Pak jsme chvíli čekali na dobrovolníky z ICC-Belgium týmu, ale i ti se nakonec našli.
Pak jsme se rozdělili do aut, já s Ksenyiou jsme jeli autem spolu a Lukáš s Pájou spolu. My s naší řidičkou jsme se ještě cestou zastavili na nějaké jídlo. Pak už jsme jeli přímo na místo do Antverp.
Když jsme dorazili na místo a zašly jsme si na recepci pro visačky a vyřízení dalších formalit, po příchodu na pokoj jsme zjistily, že jsme naštěstí všechny tři češky na pokoji společně. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem dva dny před tím psala Evě z Holandska, jestli jede na víkend a pak jsem zjistila, že jsme dokonce na stejném pokoji. A aby známých nebylo málo, na tom stejném pokoji byla ještě Paraskevi z Řecka, kterou já už znala z campu z Drážďan, tak to bylo milé setkání. A ne, karta mi tentokrát nepřipadla, naštěstí pokoj se moc nezamykal, takže jsem tam mohla chodit, jak jsem chtěla.
Po povlečení si postelí a večeři, kterou byly stejně jako loni toasty, jsme se opět rozdělili stejně jako loni na volnočasové aktivity. A stejně jako loni jsem skončila u scrabble. Po nich byl bar, kde jsem si u nějakého toho pití povídala s Evou. Brzy jsem to zabalila a zamířila do říše snů.
Další den po snídani skládající se z výběru z mnoha druhů jídel jsme já, Pája a Lukáš měli workshop s názvem App exchange, kde jsme si doporučovali různé appky, jak už k zábavě, tak i nějaké praktické pro život. Po ní byl oběd, kterým pro nás byl nelehce se nabírající těstovinový salát se zeleninou bez majonézy.
Odpoledne mě a Páju čekal workshop Navigate, ve kterém jsme probírali nejrůznější způsoby navigace vč. navigačních appek, navigaci v neznámém prostředí, jak se doptáváme ATP. Pak jsme šly já, Pája a Ksenyia na guided tour. Já šla s Lucou a jeho přítelkyní a užili jsme si u toho spoustu legrace, protože jsme dělali takové ty typické zrakáčské hlasové fórky. Při zpáteční cestě z guided tour tramvají se se mnou chtěla dát jakási cizí belgičanka holandsky do řeči, načež jí Luca vysvětlil, že já holandsky neumím, jen anglicky, tak paní na mě spustila základní angličtinou a pak se bavila s Lucou holandsky. Ten jí vysvětlil, o jakou akci se jedná a co tam děláme APOD. Ne, že bych holandštině rozuměla, ale paní nápadem mezinárodních táborů a víkendovek v tomhle duchu vypadala docela zaujatě.
Po příchodu nás ovanul pach spáleného jídla, takže jsem se začínala děsit, v jakém stavu mě bude čekat večeře. Naštěstí to nebylo tak zlé. Jen z omáčky bylo cítit, že je připálená, maso a bramborová kaše byly poživatelné. Po ní jsme dostali ještě zmrzlinu.
Marně jsem si myslela, jak si po večeři odpočinu. Najednou se ozvalo ťukání a oznámení, že na party se půjde jinam. Před odchodem jsme dostali žetony na pití a pak jsme vyrazili do baru, kde byla šíleně hlasitá hudba, DJ., dokonce i různá světla. Do tance jsem se dala s Evou z Holandska a s Patrickem z Německa, s první skupinou odchozích jsem však odešla i já, což bylo někdy ke druhé rannÍ. Mezi tím jsem ještě v průběhu party popovídala s pár lidma (i když popovídala je celkem špatný výraz při té hlasité hudbě, spíš pořvala s pár lidma).
Další den se naše česká skupinka rozdělila, každý na jiný workshop, já na mezilidské vztahy. Probírali jsme různé storky ze života, co se nám staly s různými lidmi třeba na ulici ATD. Pak následoval oběd, což byly zbytky z celého weekendu a po něm povídání si s Anthonym, Youssrim a pár dalšíma lidma převážně z Belgie, já konkrétně s plechovkou Fanty v ruce. A pak už jen čekání na to, až pojedeme na letiště. Ve 23:47 mě měl jet vlak, časová rezerva mezi příletem a vlakem byla podle mého názoru velká, přesto ve mě začínala narůstat podivná panika, že to nestihnu. Abych ji zahnala, říkám anglicky Youssrimu:"No, asi bych se měla začít modlit, ať stihnu vlak domů v noci." a Youssri na to taky ze srandy:"OK, tak začneme teď hned."
Za chvíli přišel čas, kdy pro nás přijelo auto a na to letiště jsme jeli. Zase pro nás přišla asistence, provedla nás až ke gatu, byli jsme tam s docela velkým předstihem opět. Odbavování mělo být ve 20:10, ale stále se nic nedělo. Zděsila jsem se, že zase změnili gate jako loni na obrazovce a my si toho nevšimli, však loni, kdyby si nás nevšiml nějaký pán a nezeptal se, zda letíme na Maltu, tak bychom asi z Belgie neodletěli.
A tak jsem to tentokrát nenechala náhodě a s holí vyrazila do davu někoho se zeptat, jestli jsme u správného gatu. Naštěstí jsme byli. Pak už konečně ohlásili naše letadlo a přišla pro nás asistence, která nás tam odvedla.
Motory nastartovali a my jsme čekali na to, až vyjedeme. Ale stále se nic nedělo, pořád jsme stáli před gatem. Najednou za námi přišla letuška s tím, že nemáme vidící doprovod, i když bychom ho mít měli. Zkoušeli jsme jí vysvětlit, že ale v podmínkách přepravy nic takového nebylo, že přece jsou dvě kategorie cestujících s handicapem nevidomí, neslyšící a vozíčkáři, kteří mít asistenta nemusí a pak lidé s kombinovaným postižením, hluchoslepí a mentálně postižení, kteří ho mít musí. A ona začala s tím, že co kdyby byla evakuace, prostě vyloženě hádka o předpisy. A tak to asi půl hodiny řešila, oblítávala palubu a sháněla dobrovolníky, kteří by nám případně pomohli při evakuaci. Přece i v instrukcích je, že pokud je evakuace, po navlečení masky a vesty pomůžou cestující dětem a ostatním cestujícím. Ale nakonec jsme přece jen vyrazili, až měla letuška klid, že někoho našla.
Bylo mi jasné, že vlak buď stihnu nebo ne, cestou se nesmí už nic pokazit, abych ho stihla. Ale ouha! V Praze bylo tak špatné počasí, že to pilot nechtěl nechat náhodě a musel použít autopilota, což obnášelo to, že jsme na třikrát přistávali a na dvakrát vzlétali, než konečně uznal, že je to bezpečné.
V tu chvíli mi bylo jasné, že vlak nestihnu. Paní od ČD jak mě slyšela, že jsem zoufalá, když jsem jí volala, jestli by to nešlo o chvíli zpozdit ten vlak mi zarezervovala asistenci na ráno resp. se o to pokusila. Co teď? Jala mě panika, že budu spát kdesi na lavičce. Naštěstí Lukáš měl domluvený nocleh u jeho kamarádky, tak se jí zeptal, jestli můžu přespat taky, naštěstí měla místo.
Ale to ještě nebyl konec, ještě následovalo toulání dvou nevidomých noční Prahou. Podle popisu jsme po výstupu z metra hledali zastávku, přičemž jak jsme se rozdělili a hledali každý na jiné straně, já narazila na spícího bezdomovce a strachy jsem rychlou chůzí vyrazila k Lukášovi a pevně se ho držela. Nakonec jsme zastávku autobusu společnými silami našli a šťastně dorazili k jeho kamarádce.
Ráno jsem zjistila, že mi ČD asistenci takhle na rychlo neschválili. Ale ne, už jsem se nebála. S Boží pomocí jsem zvládla noční můru předešlého dne, zvládnu i tohle.
Lukáš s kamarádkou mě pomohli na metro a dál už jsem jela sama. Zjistila jsem si číslo nástupiště a kolej, ať to tomu dobrákovi, co mě tam povede usnadním. Na Hlavním Nádraží jsem se řídila podle popisu, který mi dala Lukášova kamarádka, jak se dostat z metra na nádraží. Pak jsem narazila na hodného pána, který mi pomohl do vlaku.
A tím celé dobrodružství skončilo, vyšťavená, ale šťastná, že i tuhle výzvu, která byla fakt nepříjemná, když jsem nevěděla kde budu v Praze spát, jsem zvládla a dojela šťastně domů. Jak to trefně nazval kamarád z Anglie, kterému jsem o tom psala, byla to prostě blind nightmare s jediným pozitivem, úspěšný příjezd domů. Těch pozitiv by se našlo i víc, třeba jsem poznala nového člověka, ale nepříjemné a napjaté to bylo dost. Takže ve výsledku jsem skutečně byla ráda, když jsem seděla ve správném vlaku domů. Ale byl to fajn víkend, setkání se se známými, přiučení se nových věcí. Jsem ráda, že jsem mohla jet.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.