Já slepá na lyžích

Jak jsem se minulý rok tady na signálech zmiňovala, začala jsem se loni učit na lyžích. Mým snem bylo alespoň jednou sjet klasickou sjezdovku. Proč alespoň jednou? Má to své opodstatnění.

Jak jsem se o svojí nové kamarádce bolesti trojklanného nervu začínala dovídat víc, nepotěšíte ji zimou, některým vadí i dokonce změna tlaku. Ale u každého je to jinak. Protože já hůře snáším zimu a fičící vítr, tak můj sen byl alespoň jednou tu sjezdovku sjet, i za cenu toho, že mě pak bude to oko potažmo hlava bolet. S tlakem až takové výrazné problémy nemívám, před tím jsem mívala  problémy v letadle, ale i to je díky jakés takés léčbě ukočírované. Horší snášení zimy mi však holt zůstalo.

Ale abych se vrátila zpět k lyžování. Možná si říkáte, že jsem blázen postavit se poslepu na sjezdové lyže. Ano, možná blázen jsem, ale mě prostě baví zkoušet nové věci a hledat, co všechno se poslepu dá. Loni to na klasickou sjezdovku ještě nebylo a tak jsem s instruktorem Jardou, který měl jako prvního nevidomého žáka mě, trénovala na malém kopečku pro děti. Šlo to ale rychle, první den jsem se celé dvě hodiny učila plužit a zastavovat, další den jsem už v druhé části hodiny přešla na obloučky. A poslední den jsem už jen pilovala a trénovala obloučky, Jarda přitom zvažoval, který postoj u obloučků je pro mě nejlepší. 

Letos jsem si opět nechala zajistit instruktora. Protože Jarda nebyl k mání, dostala jsem Honzu. S ním jsme sjeli asi jen dvě jízdy opět na malém dětském kopečku, ale kupodivu mi technika z minulého roku zůstala v nohách a tak Honza usoudil, že na malém kopečku nemáme co dělat a konečně - můj sen se začal plnit, zamířili jsme k lanovce a vyjeli jsme na klasickou sjezdovku. A nesjela jsem si jen jednou, ale rovnou čtyřikrát. Vítr mi fičel kolem uší, sníh svištěl pod lyžema, úžasný zážitek.

Teď lehce k technice lyžování. Vzhledem k tomu, že jsem začátečník. Honza potažmo Jarda jezdili v mojí blízkosti a navigovali, kam zatočit, v prudších úsecích normální sjezdovky nebo v hustším provozu Honza zatím vedl za ruce.

Takže toť ke sjezdovému lyžování.

Teď ještě pár věcí k běžkám. Na běžkách jsem se začala učit dřív, už snad někdy od puberty. Asi dva roky zpátky jsme se já, brácha, mamka a taktéž nevidomá tehdy devítiletá sestra rozhodli, že pojedeme na běžkařský výlet na Praděd/aspoň k Barborce.

Nakonec to dopadlo tak, že já s bráchou jsme se oddělili a na Praděd jeli sami, což byla delší trasa, protože brácha usoudil, že jen k Barborce je to pro nás moc krátké a tak k ní jela jen sestra s mamkou. 

My se tedy vydali na tu dobrodružnější  trasu, prý, aby to pro mě bylo adrenalinovější, jak řekl brácha.

Stromečkování na Praděd bylo o to víc dobrodružnější, že zem byla zledovatělá a my jsme speciální lepidlo na lyže neměli, jen klasickou sadu vosků, takže se občas stalo, že lyže chtěly ujíždět. Vrcholu jsme však dosáhli a na povzbuzenou jsme si dali symbolicky panáka tamního alkoholu, který se nejmenuje nijak jinak než Praděd. 

Jak to už tak bývá, dostat se někam bylo snadné, ale dostat se zpátky.... Brácha přemýšlel, že ten kopec dolů sjedu ve stylu "na čarodějnici" tzn. hůlky mezi nohama. Nasměroval mě a já se spustila z kopce dolů. Vítr mi fičel kolem uší a já nic jiného než ten vítr neslyšela. Najednou moje větrné ohlušení protrhl výkřik:"Spadniiiiiiiiiiiiiiiii!" Došlo mi, že je to brácha. S padla jsem tedy. Brácha se ke mě dostal a říká:"Tys mě neslyšela? Dvakrát jsem volal Spadni! A pak hlasitěji Spadni!." já:"Ne, neslyšela." Brácha:"Ztratilas směr, málem jsi skončila pod Pradědem. To bych tě musel mít víkend jenom na horách, abych tě naučil plužit. Postav se a asi zujem lyže a dojdem pěšky, aspoň ty určitě." Zkoušela jsem se postavit, šla kolem paní a říká:"Ukažte, já vám pomůžu, taky mi trvalo, než jsem se naučila." já:"No jo, ale když já na to ještě k tomu nevidím, to je rozdíl." A paní na to:"Aha, tak já radši půjdu, asi vás znervózňuju."

Nakonec se mi přece jen povedlo vstát a brácha mi pomohl sundat lyže. Pak jsme kus cesty šli pěšky. Závěrečný kopec si už brácha nasadil lyžě, mě chytil za sebe do závěsu a tak jsme sjeli a sklouzli poslední část trasy. Ale byl to pěkný výlet. Klidně bych si ho zopakovala.