O mých zážitcích, zájmech, zkrátka o mě.

Lekce pokory

29. 7. 2020 22:24
Rubrika: Ze života

 

Jak už možná někteří víte, minulou středu jsem si nechtěně opařila stehna. Zalévala jsem si čaj a sklenice praskla a horká voda mi ohodila stehna.

Nejdřív to vůbec nevypadalo tak hrozně, ani bolest jsem necítila tak intenzivně, což všechny udivovalo. Ale v pátek to přišlo, můj stav se zhoršil, bolest začínala nastupovat v celkem velké intenzitě na škále 1-10 tak šestka, boláky se začínaly rozšklebovat. A tak jsem se v sobotu vypravila na popáleninové centrum. Ano, taky jsem si takové prázdniny nepředstavovala. Nejdřív uvažovali, že si mě tam nechají, pak, když jsem jim řekla, že na převazy budu poctivě dojíždět mě pustili do domácího léčení. A tak jsem s novými kraťasy univerzální bílé špitálové barvy materiál podobný obinadlu, pod kterými se skrývaly obvazy a další různé krytí odcestovala autem zpět domů. Sestřička na pohotovosti byla příjemná, mezi tím, co mi nohy převazovala se mnou tu a tam prohodila pár slov, pokud se mě lékařka zrovna na nic nevyptávala. Nohy mi tak hezky zavázala, že mi ani nově nedobrovolně získané šortky nepřekážely při běžných úkonech v životě.

Ale přesto tu bylo něco jinak. Člověk najednou musel přijímat i to, že k tak intimní věci jako je sprcha, bude potřebovat asistenci druhého, i když to běžně dělá sám, aby se neuváženým pohybem nedostala voda k ranám.

V úterý se ukázalo, že to není jediný úkon k přijetí. Když jsem šla na převaz, doprovázel mě brácha, do ordinace se mnou nešel. Čekala jsem, že když si ve zprávě v anamnéze přečtou diagnózu úplná slepota, budou podle toho se mnou taky tak jednat.

Když jsem si v kabince odložila nezbytné věci, sestra mi přišla otevřít. Tentokrát tam bylo sester víc. Čekala jsem, že mě uchopí a dovedou k lehátku, tak jsem tedy vyšla z kabinky, nikdo mě nevzal za ruku a tak jsem intuitivně šla pořád rovně za hlasy. Pak už mi to nedalo a zdvořile jsem jim řekla:"Můžete mi, prosím vás, někdo říct, kde je lehátko?" a sestra jen tak:"Vy nevidíte? Jako že úplně nevidíte?" já:"Ano, nevidím." Nakonec mě tam tedy odvedla. 

Z obvazů mě dostávala ven jedna, když mi nohy převazovaly, točily se kolem mě dvě, jedna převazovala pravou, druhá levou. Každá však trochu jiným stylem, až z toho vyšlo dílo, které jsem si stejně doma musela natrhnout, protože v praktickém životě těžce použitelné. Třešinkou na dortu byla hláška jedné ze sester:"Já vám ty obvazy přilepím, sice se to pak bude blbě sundávat, ale aspoň vám to nespadne." Jako by mi obvázání s pohotovosti spadlo. Vůbec ne, nic nespadlo. Snad mi to příště tak drasticky nezavážou a bude to víc v pohodě, jako ten obvaz z pohotovosti. Aspoň jsem byla ráda, že se k mým stehnům chovaly citlivě a obvazy mi rázně nestrhly. Přece jen mi jednou ujelo bolestné usyknutí.

Jednou z mých oblíbených knížek je kniha Dokonalá svoboda. Při úterní ne dvakrát milé návštěvě popáleninového centra jsem na hlavního hrdinu sv. Heřmana v duchu vzpomínala, jak snášel veškeré ústrky, necitlivé jednání a dokázal přijímat i takové věci, jako třeba to, že se sám kvůli své nemoci nenají, neumyje. Tak trochu jsem byla ráda, že s asistencí při hygieně to mám jen dočasně.

Abych se vrátila zpět k úterku, sestry asi ani tak nevěřily, že skutečně nevidím (jiné vysvětlení mě nenapadá), protože mě opět měly problém odvést zpět ke kabince.

A co říct závěrem? Budu doufat, že v pátek mě nečeká stejná příp. podobná četa jako v úterý a pokud ano, tak mi, Pane, dej sílu, aby mi neruply nervy. Sv. Heřman má opravdu můj obdiv, jak necitlivé jednání dokázal snášet po celý život. Už teď se modlím, aby se za mě přimlouval, i když vím, že můj stav s opařeninou pro mě nebude trvat po celý život, ale i tak, úterní lekce byla vážně něco na moje nervy.

 

Zobrazeno 243×

Komentáře

slu-nicko

Drž se, Zuzi... myslím na tebe.

dromedar

V pátek si vemte černé brýle a bílou hůl (a nenechte ji v čekárně).

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio