Překonala jsem další level

Určitě si pamatujete, když jsem v předchozím příspěvku psala o neslyšícím kamarádovi, se kterým jsme se setkali nejprve u mě.

Od našeho setkání jsme pak nějakou dobu neměli na další schůzku ani jeden čas, já si léčila svoje popáleniny a on se taky léčil nebo jezdil na už předem naplánované akce, které o prázdninách měl.

K dalšímu setkání se naskytla příležitost teď v pondělí a rovnou na celodenní výlet do Valmezu. V rámci týdne neslyšících se tam konala prohlídka eko zahrady. A tak mě David, jak se kamarád jmenuje, pozval.

Už od rána jsem byla nervózní, až jsem málem nechala doma tabletky. Na poslední chvíli jsem si na ně vzpomněla. Jen si představte dvojici, kdy jeden úplně neslyší a mluvit trošku mluví, ale musíte si ho naposlouchat a druhý zase úplně nevidí. Ani jeden jsme si dost dobře neuměli představit, jak taková akce může dopadnout, přesto nás něco táhlo, aby jsme do toho šli.

Tentokrát jsem se s notebookem netahala, místo toho si vzala jen obyčejnou větší tašku, do které jsem si dala věci na celý den a náš prozatím hlavní komunikační zdroj telefon.

Na nádraží jsme se našli snadno. Trochu mě děsil nástup do vlaku, ale David šel při nástupu za mnou a při výstupu přede mnou, při výstupu mi pomohl nasměrovat hůl na perón.

Když jsme dorazili do Valmezu, udělali jsme si procházku na náměstí, kde jsme si odpočali na lavičce a snažili se ulovit někoho, kdo by nás vyfotil. Když se nedařilo Davidovi někoho odchytit, napsala jsem mu, že to zkusím já. Tomu se říká symbióza handicapů. Nevidomý odchytí fotografa a vyfotí se to přece na telefon od neslyšícího, ne? A tak jsem roztáhla hůl a trochu předstírala, že chci pomoct a pak jsem odchycenou paní poprosila, jestli by nás nevyfotila.

Pak jsme měli sraz s Davidovou bývalou vychovatelkou ze střední, se kterou jsme si zašli na oběd. Paní vychovatelka musela odejít dřív, my jsme si ale dali s Davidem po obědě ještě kafe.

Pak už byl čas jít vyzvednout třetí členku naší výpravy na exkurzi zahrady, které končila škola až v 15:00. A tak jsme na ni šli čekat před Davidovu bývalou střední, kde jsme se s Davidovou bývalou paní vychovatelkou ještě rozloučili. Po třetí hodině Davidova kamarádka (no z části i moje, ale moje do té doby byla zatím jen virtuální kamarádka) přišla a vypravili jsme se na exkurzi.

Tam byly k vidění různé úpravy zahrady, aby to bylo v souladu s přírodou např. ze dřeva vyrobený úl pro včely samotářky, různé úkryty pro ježky APOD.

Po exkurzi jsme ještě i s Anette jak se kamarádka jmenovala, udělali společnou fotku a rozdělili jsme se. Já s Davidem na vlak a ona domů.

Při zpáteční cestě se nám skoro vybily telefony a tak jsme komunikaci řešili náznaky a dotyky zatímco se nám telefony nabíjeli v zásuvkách ve vlaku.

V ostravě se naše cesty rozdělily, protože tam David vystupoval a já jela až do Bohumína. A tak jsme se rozloučili s příslibem dalšího setkání, které se uskutečnilo včera. :)

Ale aby to nebylo jen o telefonech ta naše komunikace, já mu začínám pomalu rozumět a on z mých rtů umí přečíst sice zatím dvě slova možná nejdůležitější (telefon a záchod :D), ale to časem taky půjde. A učí mě znaky pokud chci a zeptám se.

Nicméně výlet byl krásný. A pro mě další důkaz, že vidina, že je něco nepřekonatelné, je někdy opravdu jen vidinou.